Arto Paasilinna
Zajícův rok –
Jäniksen vuosi – The Year of the Hare – 1975
Redaktor Vatanen
nachází u cesty zraněného zajíčka. Ošetří jej a zůstane raději s ním
na finském venkově, než by se vracel zpět domů ke zlé ženě a
nenáviděné práci. Vatanen se zajícem cestují řídce osídleným
venkovem a prožívají různé epizodické příhody.
Nejhorší jsou
pro ně vždy situace, kdy přijdou do styku s „velkou civilizací“,
která je svou krutostí a pokrytectvím sužuje. Po každém takovém
setkání se Vatanen vždy stahuje zpět do neosídlené přírody na severu
země.
V závěru
pronásleduje medvěda, který jej napadl, až za hranice Sovětského
svazu. Po mnohadenním pronásledování jej zastřelí, ale i tak zvíře
opláče. Je zatčen sovětským vojskem jako špión, ale nakonec odeslán
zpět do Finska, kde je souzen za absurdní výčet všech svých drobných
prohřešků. Skončí ve vězení, ale se zajícem projdou zdí a uprchnou.
„Zajícův rok“ je
zvláštní kniha. Ačkoliv Vatanenovy příhody jsou banální, právě
v jejich strohé jednoduchosti dosahuje kniha nečekané hloubky. Celou
knihou se táhne jistá magická poetičnost a nepravděpodobnost, byť od
„pevné“ reality se kniha otevřeně odchýlí až na posledních pár
stránkách. Paasilinna tak činí skoro škodolibě, nicméně čtenáře tím
neuráží – naopak jej zároveň pobaví i pohne k méně doslovnému
chápání knihy.
Na druhou stranu
je však nutno podotknout, že při porovnání s Paasilinnovým „Vlčím
létem laponského mlynáře“ má kniha společné téměř vše. Atmosféru,
odmítavý postoj k civilizaci či magický podtext, který se také plně
projeví až na posledních stránkách knihy velice podobným způsobem.
Navíc je propracovanější a i o něco působivější.
Neznamená to
však, že by „Zajícův rok“ byl proto špatný; je to jemné a citlivé
čtení, jakého není nikdy dost. Pokud bych měl doporučit jednu
z těchto knih, bylo by to „Vlčí léto laponského mlynáře“, ale i tak
je dojem z obou knih velmi pozitivní.