Niccolò
Machiavelli
Vladař – Il
Principe – The Prince – 1513
Ve „Vladaři“
poskytuje Machiavelli rady, jak se stát silným panovníkem. Pojednává
zde o tom, jakým způsobem je možné se moci ujmout, jakou armádu si
pořídit, jak se chovat ke svým dvořanům, vojákům či lidu obecně.
Hlavním cílem všech jeho rad je udržení moci, které je na rozdíl od
jejího získání úkolem mnohem náročnějším. Také v závěru vyzývá ke
sjednocení Itálie pod silným vladařem, který by se jeho radami
řídil.
Pro čtenáře
poněkud překvapivě není Machiavelli tak brutální a bezohledný, jak
by dle jeho reputace čekal. Nicméně útlocitný také rozhodně není,
ale spíše váží, jestli přinese nějaké to násilí nyní užitek pro zemi
v budoucnu; pokud ano, pak se ho neštítí. Také radí neřídit se
vlastním slovem, neboť ostatní také nejsou čestní, což už je rada
celkem cynická. Rytířskou ctí se totiž Machiavelli ani trochu
nezatěžuje. Také konstatuje, byť na oko spíše smutně a smířeně, že
dopadne-li věc dobře, prostředky, jimiž bylo cíle dosaženo, jsou tím
v očích veřejnosti ospravedlněny.
Zajímavé jsou
příklady, na kterých své rady demonstruje – inspiruje se jednak
starověkým Římem, jednak současnými válkami městských státu
v Itálii. Přednost Machiavelliho je v tom, že se zabývá věcmi „jak
jsou, ne jak by měly být“. Neschovává se za ideály, náboženství nebo
pokrytecké ctnosti. Věcně a jasně konstatuje, jak funguje moc. Na
druhou stranu některé jeho rady a poučení jsou tak zjevné a
samozřejmé, že si často řeknete, že by na ně připadlo i tříleté
dítě.
„Vladař“ je
svižné a srozumitelné čtení, které vám však moc nedá. Na druhou
stranu vzhledem k jeho postavení v klasické literatuře jistě není od
věci poznat na vlastní kůži, o čem vlastně tento útlý spis je. A je
to seznámení rychlé a bezbolestné, místy i zajímavé.