Howard Phillips
Lovecraft
V horách
šílenství – At the Mountains of Madness – 1936
Geologická výprava americké univerzity se vydává do Antarktidy s
tradičními badatelskými cíli. Objeví však mnohem více. Samostatná
část výpravy odkryje zachovalou jeskyni, uvnitř které nalezne
zachovalé ostatky čtrnácti tvorů, jakýchsi položivočichů a
polorostlin, zjevně neuvěřitelně starých a popírajících veškeré
vědecké teorie o vývoji života na naší planetě.
Než
se však zbytek nadšené výpravy vydá za úspěšnými kolegy, běsnící
sněhová bouře rozmetá jejich tábor a připraví nebohé vědce o život,
stejně jako zničí většinu vykopaných biologických vzorků. Alespoň
takto zbytek výpravy ohlásil závěr expedice světu. Teprve nyní, v
době, kdy se plánují expedice nové, se vůdce výpravy, profesor Dyer,
odhodlal vypovědět celou pravdu o své expedici, aby nové badatele od
cesty odradil.
Vše,
co bylo nahlášeno, sice bylo – v rámci možností – pravdivé, ale
zdaleka ne kompletní. Část výpravy skutečně zemřela během sněhové
bouře, nikoliv však kvůli sněhové bouři – stejně tak ostatky
podivných tvorů nebyly zničeny, jako spíše odešly po vlastních
chapadlech (až na šest velmi poničených exemplářů, které ostatní
záhadní tvorové rituálně pohřbili). Tomuto se dlouho hrdinové knihy
zdráhají uvěřit a snaží se sami sebe přesvědčit, že vše je dílem
jednoho pohřešovaného kolegy, který v bouři zešílel – dokud jej
nenaleznou později mrtvého.
Dyer
se studentem Danforthem se vydávají prozkoumat obrovské pohoří, na
jehož úpatí byl tábor nešťastných kolegů a jehož vrcholky nesou
znaky jakýchsi pravidelných tvarů, jakoby opevnění. Průzkum letadlem
však odhalí za horami zcela nečekaný pohled – obrovské kamenné
město, mrtvé a pokryté ledem, ale přesto pozoruhodně zachovalé a
bezpochyby staré miliony let.
Dyer
s Danforthem se vydávají na průzkum města, které je vystavěno jako
chaotická změť tunelů, mířících stále hlouběji. Z nástěnných
dekorací se dozvídají o historii podivné civilizace, která zde kdysi
žila. Rasa Prastarých (tak si tvory pojmenovala expedice) přišla na
zemi z vesmíru, žila pod vodou i na souši, obývala celou planetu,
ale postupně ze své slávy upadla a stáhla se jen do hlavního města v
Antarktidě, zatlačená rasou démonů Cthulhu i dalšími podivnostmi
(dokonce snad i sněžnými muži!). Pak se Prastaří stáhli pod moře,
neboť kontinentální posuny značně podmínky na souši zhoršily, až se
z města stalo jen letní sídlo. A později ani to ne.
Prastaří byli civilizací značně vyspělou, stvořili pravděpodobně
pozemský život, stejně jako podivnou rasu Shoggotů,
protoplazmatických, volně tvarovatelných blobů, které ovládali
myšlenkami. Shoggoti se však vzbouřili a následovala válka, ve které
Prastaří své otroky znovu ovládli.
Dyer s
Danforthem se snaží, poháněni neutuchající zvědavostí objevitelů,
najít tunel k podvodnímu městu. Cestou však narazí na tělo svého
pohřešovaného kolegy, věci z tábora a stopy neohrabaného zkoumání
těchto předmětů nepochopitelnými způsoby. Zde si již chtě nechtě
musí připustit, že se vykopané exempláře skutečně probudily
k životu.
Ačkoliv osm přeživších Prastarých způsobilo lidským průzkumníkům
zkázu, jejich situace je pochopitelná a tragická – probudili se po
milionech let do světa, který neznají, zkoumáni a pitváni bytostmi,
které v životě neviděli. Dyer s Danforthem prochází dále podzemní
tunely, kde narážejí nejprve na poplašené slepé obří tučňáky, a poté
na bezhlavé, tentokráte zcela čerstvé ostatky čtyř Prastarých.
Výzdoba tunelů se přitom v umělecké kvalitě zhoršuje do groteskní
parodičnosti a chodby jsou vysmýkané do absolutní, nepochopitelné
čistoty.
Brzy se dovtípí
strašnou pravdu – protoplazmatičí Shoggoti nakonec své pány dokázali
svrhnout a ovládli město. Probuzení Prastaří se sice vrátili domů,
ale jen aby nalezli smrt v rukou nepřítele, o jehož vzestupu neměli
ve své době ani ponětí. Nyní obrovský protoplazmatický had
pronásleduje i lidské badatele, kteří jen taktak stihnou z
podzemního komplexu uniknout.
Dva
lidští objevitelé utíkají ze střetu cizích ras ke svému letadlu a
odlétají zděšení na celý život dopředu z kamenného města. Při
posledním ohlédnutí zpět však Danforth v horách v dáli, ještě
vyšších než těch, které obepínaly město Prastarých, jichž se i sami
Prastaří obávali, cosi, co jej připraví o zbytky příčetnosti. Co
však viděl, nikomu, ani Dyerovi, nikdy neprozradil.
„V
horách šílenství“ je velice zajímavá kniha, která v sobě snoubí jak
zcela poctivé scifi, tak prvotřídní horor, a to ještě s patinou
starých časů. Na druhou stranu nadšené opěvování je třeba trochu
zmírnit kvůli vypravěčskému stylu, který je sice stylisticky velmi
květnatý a atmosférický, ale také bezuzdně popisný a úmorný.
Zde
je třeba varovat, že vše je v podstatě vyprávění zpětné, popis toho,
co Dyer viděl a tušil. Jakoukoliv dynamiku, dialogy či akci kniha
neviděla ani z dálky. Problém to je pak především tam, kde nefunguje
prvek odhalení – a to při přehnané expozici před téměř každým
závažnějším zvratem bude představovat častý problém i pro ty
nejnedovtipnější čtenáře. Oddalování odhalení může totiž fungovat
pouze tehdy, pokud ve čtenáři budí pocity jak děsu z nové hrůzy, tak
lačnosti po ní. Nikoliv otrávenosti z toho, kdy už vypravěč konečně
vyklopí, co je všem jasné, a vše se zase trochu pohne dopředu. To
však vůbec není výtka vůči pomalému tempu – to knize v obecné rovině
svědčí, čtenář pak postupně vstřebá události, jejichž rychlé vršení
na sebe by vedlo spíše k úsměvné parodii než děsivému hororu.
Z
hlediska vypravěčské metodiky výše uvedené výtky nemusí všem
čtenářům připadat závažné; nicméně pokud čekáte dobrodružné čtení
jako například „Ztracený svět“, který k přirovnání vzhledem k
novému, nedotčenému světu na náhorní plošině nevyhnutelně svádí,
budete pravděpodobně zklamáni.
Lehkou kritiku také zaslouží poněkud skicovité vyprávění historie
Prastarých, které působí v mnoha aspektech nepodstatně až
kontraproduktivně – přílišné odhalení v tomto druhu literatury také
není obvykle ku prospěchu, pokud ovšem nedokáže ohromit. Což zcela
všední historie půtek mimozemšťanů A s mimozemšťany B, C a D tak
úplně nedokáže. Stejně tak používání odkazů na skutečná (ale i
fiktivní) díla (např. Poeova „Bezpříkladná dobrodružství jakéhosi
Arthura Gordona Pyma“ nebo obrazy Nicolase Roericha) funguje
napoprvé, ale ve chvíli, kdy jsou omílány po několikáté ze stále
stejných důvodů, působí již jaksi násilně a spíše ponoření do knihy
brání, než aby mu pomáhaly.
Ačkoliv není „V horách šílenství“ knihou dokonalou, jedná se
rozhodně o čtení nesmírně poutavé, příjemné poněkud hlubším
rozjímáním a civilností přístupu, starosvětsky podmanivé, a přitom
nikterak zastaralé. Výsledný dojem je tak velice příjemný a rozhodně
si rád přečtu od Lovecrafta i něco dalšího.