Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

Howard Phillips Lovecraft

V horách šílenství – At the Mountains of Madness – 1936

 

            Geologická výprava americké univerzity se vydává do Antarktidy s tradičními badatelskými cíli. Objeví však mnohem více. Samostatná část výpravy odkryje zachovalou jeskyni, uvnitř které nalezne zachovalé ostatky čtrnácti tvorů, jakýchsi položivočichů a polorostlin, zjevně neuvěřitelně starých a popírajících veškeré vědecké teorie o vývoji života na naší planetě.

            Než se však zbytek nadšené výpravy vydá za úspěšnými kolegy, běsnící sněhová bouře rozmetá jejich tábor a připraví nebohé vědce o život, stejně jako zničí většinu vykopaných biologických vzorků. Alespoň takto zbytek výpravy ohlásil závěr expedice světu. Teprve nyní, v době, kdy se plánují expedice nové, se vůdce výpravy, profesor Dyer, odhodlal vypovědět celou pravdu o své expedici, aby nové badatele od cesty odradil.

            Vše, co bylo nahlášeno, sice bylo – v rámci možností – pravdivé, ale zdaleka ne kompletní. Část výpravy skutečně zemřela během sněhové bouře, nikoliv však kvůli sněhové bouři – stejně tak ostatky podivných tvorů nebyly zničeny, jako spíše odešly po vlastních chapadlech (až na šest velmi poničených exemplářů, které ostatní záhadní tvorové rituálně pohřbili). Tomuto se dlouho hrdinové knihy zdráhají uvěřit a snaží se sami sebe přesvědčit, že vše je dílem jednoho pohřešovaného kolegy, který v bouři zešílel – dokud jej nenaleznou později mrtvého.

            Dyer se studentem Danforthem se vydávají prozkoumat obrovské pohoří, na jehož úpatí byl tábor nešťastných kolegů a jehož vrcholky nesou znaky jakýchsi pravidelných tvarů, jakoby opevnění. Průzkum letadlem však odhalí za horami zcela nečekaný pohled – obrovské kamenné město, mrtvé a pokryté ledem, ale přesto pozoruhodně zachovalé a bezpochyby staré miliony let.

            Dyer s Danforthem se vydávají na průzkum města, které je vystavěno jako chaotická změť tunelů, mířících stále hlouběji. Z nástěnných dekorací se dozvídají o historii podivné civilizace, která zde kdysi žila. Rasa Prastarých (tak si tvory pojmenovala expedice) přišla na zemi z vesmíru, žila pod vodou i na souši, obývala celou planetu, ale postupně ze své slávy upadla a stáhla se jen do hlavního města v Antarktidě, zatlačená rasou démonů Cthulhu i dalšími podivnostmi (dokonce snad i sněžnými muži!). Pak se Prastaří stáhli pod moře, neboť kontinentální posuny značně podmínky na souši zhoršily, až se z města stalo jen letní sídlo. A později ani to ne.

            Prastaří byli civilizací značně vyspělou, stvořili pravděpodobně pozemský život, stejně jako podivnou rasu Shoggotů, protoplazmatických, volně tvarovatelných blobů, které ovládali myšlenkami. Shoggoti se však vzbouřili a následovala válka, ve které Prastaří své otroky znovu ovládli.

Dyer s Danforthem se snaží, poháněni neutuchající zvědavostí objevitelů, najít tunel k podvodnímu městu. Cestou však narazí na tělo svého pohřešovaného kolegy, věci z tábora a stopy neohrabaného zkoumání těchto předmětů nepochopitelnými způsoby. Zde si již chtě nechtě musí připustit, že se vykopané exempláře skutečně probudily k životu.

            Ačkoliv osm přeživších Prastarých způsobilo lidským průzkumníkům zkázu, jejich situace je pochopitelná a tragická – probudili se po milionech let do světa, který neznají, zkoumáni a pitváni bytostmi, které v životě neviděli. Dyer s Danforthem prochází dále podzemní tunely, kde narážejí nejprve na poplašené slepé obří tučňáky, a poté na bezhlavé, tentokráte zcela čerstvé ostatky čtyř Prastarých. Výzdoba tunelů se přitom v umělecké kvalitě zhoršuje do groteskní parodičnosti a chodby jsou vysmýkané do absolutní, nepochopitelné čistoty.

Brzy se dovtípí strašnou pravdu – protoplazmatičí Shoggoti nakonec své pány dokázali svrhnout a ovládli město. Probuzení Prastaří se sice vrátili domů, ale jen aby nalezli smrt v rukou nepřítele, o jehož vzestupu neměli ve své době ani ponětí. Nyní obrovský protoplazmatický had pronásleduje i lidské badatele, kteří jen taktak stihnou z podzemního komplexu uniknout.

            Dva lidští objevitelé utíkají ze střetu cizích ras ke svému letadlu a odlétají zděšení na celý život dopředu z kamenného města. Při posledním ohlédnutí zpět však Danforth v horách v dáli, ještě vyšších než těch, které obepínaly město Prastarých, jichž se i sami Prastaří obávali, cosi, co jej připraví o zbytky příčetnosti. Co však viděl, nikomu, ani Dyerovi, nikdy neprozradil.

 

            „V horách šílenství“ je velice zajímavá kniha, která v sobě snoubí jak zcela poctivé scifi, tak prvotřídní horor, a to ještě s patinou starých časů. Na druhou stranu nadšené opěvování je třeba trochu zmírnit kvůli vypravěčskému stylu, který je sice stylisticky velmi květnatý a atmosférický, ale také bezuzdně popisný a úmorný.

            Zde je třeba varovat, že vše je v podstatě vyprávění zpětné, popis toho, co Dyer viděl a tušil. Jakoukoliv dynamiku, dialogy či akci kniha neviděla ani z dálky. Problém to je pak především tam, kde nefunguje prvek odhalení – a to při přehnané expozici před téměř každým závažnějším zvratem bude představovat častý problém i pro ty nejnedovtipnější čtenáře. Oddalování odhalení může totiž fungovat pouze tehdy, pokud ve čtenáři budí pocity jak děsu z nové hrůzy, tak lačnosti po ní. Nikoliv otrávenosti z toho, kdy už vypravěč konečně vyklopí, co je všem jasné, a vše se zase trochu pohne dopředu. To však vůbec není výtka vůči pomalému tempu – to knize v obecné rovině svědčí, čtenář pak postupně vstřebá události, jejichž rychlé vršení na sebe by vedlo spíše k úsměvné parodii než děsivému hororu.

            Z hlediska vypravěčské metodiky výše uvedené výtky nemusí všem čtenářům připadat závažné; nicméně pokud čekáte dobrodružné čtení jako například „Ztracený svět“, který k přirovnání vzhledem k novému, nedotčenému světu na náhorní plošině nevyhnutelně svádí, budete pravděpodobně zklamáni.

            Lehkou kritiku také zaslouží poněkud skicovité vyprávění historie Prastarých, které působí v mnoha aspektech nepodstatně až kontraproduktivně – přílišné odhalení v tomto druhu literatury také není obvykle ku prospěchu, pokud ovšem nedokáže ohromit. Což zcela všední historie půtek mimozemšťanů A s mimozemšťany B, C a D tak úplně nedokáže. Stejně tak používání odkazů na skutečná (ale i fiktivní) díla (např. Poeova „Bezpříkladná dobrodružství jakéhosi Arthura Gordona Pyma“ nebo obrazy Nicolase Roericha) funguje napoprvé, ale ve chvíli, kdy jsou omílány po několikáté ze stále stejných důvodů, působí již jaksi násilně a spíše ponoření do knihy brání, než aby mu pomáhaly.

            Ačkoliv není „V horách šílenství“ knihou dokonalou, jedná se rozhodně o čtení nesmírně poutavé, příjemné poněkud hlubším rozjímáním a civilností přístupu, starosvětsky podmanivé, a přitom nikterak zastaralé. Výsledný dojem je tak velice příjemný a rozhodně si rád přečtu od Lovecrafta i něco dalšího.