Čtenářský deník

	Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež
Home Čtenářský deník Maturitní otázky Jiné materiály Odkazy Guestbook E-mail	Stendhal Věznice parmská – La Chartreuse de Parme – The Charterhouse of Parma – 1839 Ústřední postavou románu je mladík ze šlechtické rodiny, Fabrizzio del Dongo. Jeho první tužbou je připojit se k Napoleonově armádě. Bohužel si pro to vybere nepříliš vhodné místo – Waterloo – a po krátkém dobrodružství se vrací zpět domů, do Itálie. Kvůli této mladické nerozvážnosti však musí strávit dlouhý čas v ústraní, protože sympatie s poraženým vladařem se u šlechticů nyní moc nenosí. Jeho teta, které mladík už dávno učaroval, ačkoliv si sama nikdy nechtěla připustit, že by k němu mohla cítit něco více než čistě příbuzenské city, jej pošle na studia teologie, aby se mohl pokusit o společenský vzestup. Fabrizziovi se skutečně v této dráze daří, byť z ní – jako z ničeho jiného, ani lásky – moc nadšen není. Později se připojuje k tetě, nyní vévodkyni, v Parmě. Nešťastná událost, kdy v sebeobraně zabíjí bezvýznamného komedianta, jej však na dlouho poznamená. Dvorské intriky jej jakožto přívržence vévodkyně uvrhnou dokonce do vězení v parmské citadele. Paradoxně však na tomto místě poprvé poznává skutečné štěstí. Jedním z oken svého vězení ve věži může pozorovat Klélii, krásnou dceru guvernéra parmské citadely. Ačkoliv jejich dorozumívání je značně komplikované, rychle se do ní osudově zamiluje. A to tak moc, že jen velmi neochotně z vězení utíká, když se mu díky vévodkyni později naskytne šance. Fabrizzio s tetou odjíždí z Parmy, stýská se mu však po vězení. Vévodkyni zraňuje, že Fabrizzio ji nemiluje, jak ve skrytu duše doufala. Ani ji moc nepotěší, když vyjde její plán pomsty a vládce Parmy je zavražděn. Fabrizzio se vrací do Parmy, je omilostněn a ujímá se úřadu arcibiskupova koadjutora. Nový kníže jej chová ve velké úctě, prostý lid jej miluje, on je však stále nešťastný, neb jeho láska je již vdaná a odmítá se s ním setkat. Přísahala totiž panence Marii, že jej již nikdy nespatří. Kompromisním řešením se jim stanou noční návštěvy, které vedou až k narození dítěte. Kléliin manžel zatím nic netuší a Fabrizzio, kterého stávající stav trápí, chce dítě ukrást. Komplikovaný plán předstírané choroby a smrti dítěte však vede ve svém důsledku ke skutečné nemoci a smrti tohoto dítěte, které brzy následuje jeho matka. Utrápený Fabrizzio se uchyluje do kláštera, kde také umírá, a rok nato umírá žalem i vévodkyně. Musím říci hned na začátek, že „Věznice parmská“ mě velmi zklamala, a to především ve srovnání s „Červeným a černým“, podobným, ale mnohem lepším dílem stejného autora. Srovnání těchto dvou knih se ani nelze vyhnout – a to právě proto, že z něj „Věznice parmská“ vychází neslavně. Obě knihy pojí některé stejné rysy, jako například lehce zmatený styl, který je však zároveň velmi sugestivní, což je tedy ve výsledku mnohem spíše klad než zápor. Stejně tak syntéza realistických a romantických prvků se týká obou knih; bohužel tam, kde je „Červený a černý“ trefně realistický či naopak jímavě romantický, nabízí „Věznice parmská“ jen schematický, lehce naivní a překomplikovaný popis dvorských intrik a z romantismu jen pár krásných chvilek ve věžích, zjevně nejoblíbenějším Stendhalově prostředí. Ještě hůře vychází tato kniha ze srovnání hloubky látky. „Červený a černý“ je kniha, která je právem klasikou – překračuje dobu, ve které byla napsána, problémy, do kterých sonduje, jsou nadčasové, jejich rozebírání citlivé a vnímavé. „Věznice parmská“ jen sklouzává po povrchu věcí, ve výsledku nabízí spíše nezábavný dobrodružný román v dobových kulisách než předmět k zamyšlení. Co se týče hlavních hrdinů, zde již podobností mnoho není. Prvotní vybírání Fabrizziovy kariéry (nejprve voják, poté duchovní) by sice mohlo nabádat ke spojení se Sorelovými plány, přesto jsou to postavy diametrálně odlišné. Sorel začíná jako lůza a snaží se šplhat po společenském žebříčku nahoru. Fabrizzio je mladík, co neví, co by ho vlastně těšilo, v ničem nenachází zalíbení, až nakonec v lásce, želbohu nešťastné. Nejde o to, že by „Věznice parmská“ byla vyloženě špatná. To není a ani to nechci tvrdit. Jde o to, že svému slavnějšímu bratříčku se v hloubce vyrovnat nedokáže a jako zábavné čtení také neobstojí. To, jak kniha stojí na pomezí dvou žánrů a nenaplňuje ani jeden, je její neštěstí. Přes to všechno je to hezké, kultivované čtivo. Bohužel snadno zapomenutelné.

Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

Stendhal

Věznice parmská – La Chartreuse de Parme – The Charterhouse of Parma – 1839

Ústřední postavou románu je mladík ze šlechtické rodiny, Fabrizzio del Dongo. Jeho první tužbou je připojit se k Napoleonově armádě. Bohužel si pro to vybere nepříliš vhodné místo – Waterloo – a po krátkém dobrodružství se vrací zpět domů, do Itálie.

Kvůli této mladické nerozvážnosti však musí strávit dlouhý čas v ústraní, protože sympatie s poraženým vladařem se u šlechticů nyní moc nenosí. Jeho teta, které mladík už dávno učaroval, ačkoliv si sama nikdy nechtěla připustit, že by k němu mohla cítit něco více než čistě příbuzenské city, jej pošle na studia teologie, aby se mohl pokusit o společenský vzestup.

Fabrizziovi se skutečně v této dráze daří, byť z ní – jako z ničeho jiného, ani lásky – moc nadšen není. Později se připojuje k tetě, nyní vévodkyni, v Parmě. Nešťastná událost, kdy v sebeobraně zabíjí bezvýznamného komedianta, jej však na dlouho poznamená. Dvorské intriky jej jakožto přívržence vévodkyně uvrhnou dokonce do vězení v parmské citadele.

Paradoxně však na tomto místě poprvé poznává skutečné štěstí. Jedním z oken svého vězení ve věži může pozorovat Klélii, krásnou dceru guvernéra parmské citadely. Ačkoliv jejich dorozumívání je značně komplikované, rychle se do ní osudově zamiluje. A to tak moc, že jen velmi neochotně z vězení utíká, když se mu díky vévodkyni později naskytne šance.

Fabrizzio s tetou odjíždí z Parmy, stýská se mu však po vězení. Vévodkyni zraňuje, že Fabrizzio ji nemiluje, jak ve skrytu duše doufala. Ani ji moc nepotěší, když vyjde její plán pomsty a vládce Parmy je zavražděn.

Fabrizzio se vrací do Parmy, je omilostněn a ujímá se úřadu arcibiskupova koadjutora. Nový kníže jej chová ve velké úctě, prostý lid jej miluje, on je však stále nešťastný, neb jeho láska je již vdaná a odmítá se s ním setkat. Přísahala totiž panence Marii, že jej již nikdy nespatří. Kompromisním řešením se jim stanou noční návštěvy, které vedou až k narození dítěte. Kléliin manžel zatím nic netuší a Fabrizzio, kterého stávající stav trápí, chce dítě ukrást.

Komplikovaný plán předstírané choroby a smrti dítěte však vede ve svém důsledku ke skutečné nemoci a smrti tohoto dítěte, které brzy následuje jeho matka. Utrápený Fabrizzio se uchyluje do kláštera, kde také umírá, a rok nato umírá žalem i vévodkyně.

Musím říci hned na začátek, že „Věznice parmská“ mě velmi zklamala, a to především ve srovnání s „Červeným a černým“, podobným, ale mnohem lepším dílem stejného autora. Srovnání těchto dvou knih se ani nelze vyhnout – a to právě proto, že z něj „Věznice parmská“ vychází neslavně.

Obě knihy pojí některé stejné rysy, jako například lehce zmatený styl, který je však zároveň velmi sugestivní, což je tedy ve výsledku mnohem spíše klad než zápor. Stejně tak syntéza realistických a romantických prvků se týká obou knih; bohužel tam, kde je „Červený a černý“ trefně realistický či naopak jímavě romantický, nabízí „Věznice parmská“ jen schematický, lehce naivní a překomplikovaný popis dvorských intrik a z romantismu jen pár krásných chvilek ve věžích, zjevně nejoblíbenějším Stendhalově prostředí.

Ještě hůře vychází tato kniha ze srovnání hloubky látky. „Červený a černý“ je kniha, která je právem klasikou – překračuje dobu, ve které byla napsána, problémy, do kterých sonduje, jsou nadčasové, jejich rozebírání citlivé a vnímavé. „Věznice parmská“ jen sklouzává po povrchu věcí, ve výsledku nabízí spíše nezábavný dobrodružný román v dobových kulisách než předmět k zamyšlení.

Co se týče hlavních hrdinů, zde již podobností mnoho není. Prvotní vybírání Fabrizziovy kariéry (nejprve voják, poté duchovní) by sice mohlo nabádat ke spojení se Sorelovými plány, přesto jsou to postavy diametrálně odlišné. Sorel začíná jako lůza a snaží se šplhat po společenském žebříčku nahoru. Fabrizzio je mladík, co neví, co by ho vlastně těšilo, v ničem nenachází zalíbení, až nakonec v lásce, želbohu nešťastné.

Nejde o to, že by „Věznice parmská“ byla vyloženě špatná. To není a ani to nechci tvrdit. Jde o to, že svému slavnějšímu bratříčku se v hloubce vyrovnat nedokáže a jako zábavné čtení také neobstojí. To, jak kniha stojí na pomezí dvou žánrů a nenaplňuje ani jeden, je její neštěstí. Přes to všechno je to hezké, kultivované čtivo. Bohužel snadno zapomenutelné.