Dan Brown
Ztracený symbol
– The Lost Symbol – 2009
Děj zatím
posledního dobrodružství profesora Langdona se točí kolem prastarého
tajemství svobodných zednářů, po kterém baží tetovaný fanatik.
Základní premisa konspirace a béčkové akce, společná všem Brownovým
románům, je tedy splněna; k dobru autoru slouží, že stav béčkové
akce je pořád posun k lepšímu oproti dřívějšímu céčkovému uhýbání
letícím kulkám. Ale zpět k příběhu.
Fanatik Mal’akh
unese Langdonova přítele Petera Solomona, vysoce postaveného
zednáře, a po Langdonovi si žádá vyřešení tajemství, které zednáři
střeží. Jako popíchnutí k akci nechává uprostřed washingtonského
Kapitolu upilovanou pravou ruku nebohého Solomona. Tím je
odstartováno zběsilé pobíhání od hádanky k hádance, doplněné nejprve
unikáním agentům CIA a později, po zjištění, na které straně vlastně
kdo stojí, také spoluprací s nimi.
Postupně se
ukáže, že Mal’akhovi se jednak podařilo nasbírat dosti nelichotivé
materiály ze zednářských obřadů (zachycující mimo jiné vysoce
postavené politiky a představitele CIA), jednak že tento tetovaný
fanatik je ve skutečnosti Solomonovým ztraceným a údajně zesnulým
synem (což už je „zvrat“ čtenářem s obavami až znechucením
očekávaný).
Mal’akh – dříve
Zachary Solomon – byl rozmazlované dítko, které se příliš nevyvedlo.
Propadl drogám a bezmyšlenkovitému probíjení se životem, jediné, na
co se těšil, byly peníze z dědictví, které mu dle tradice mělo
připadnout v době plnoletosti. V té chvíli mu dal otec na výběr,
jestli chce raději vědomosti (symbolizované zednářskou pyramidkou,
která údajně skrývá prastará moudra), či mrzké peníze. Zach si
vybral peníze, dál fetoval, nakonec skončil ve vězení kdesi v
Turecku, a když za něj Peter odmítl dát dozorcům úplatek, aby jej
exportovali do států, smrtelně na něj zanevřel. Ve vězení údajně
zemřel, ve skutečnosti se však díky dědictví vyplatil sám a smrt jen
fingoval.
Peníze mu však
život ničím hlubokým nenaplnily, a tak posléze začal koketovat s
představou, jestli snad zednářská pyramida nějaká světoborná
tajemství přece jen neskrývá. První pokus o zmocnění se pyramidy se
mu však nezdařil – krom toho, že zastřelil svoji babičku. Druhý
pokus, mnohem fanatičtějšího rázu, se již odehrává v současnosti a
zavádí do hry právě Roberta Langdona.
Langdon postupně
odhaluje tajemství pyramidy a s vypětím všech sil dešifruje pro
Mal’akha její konečné poselství – ovšem nepříliš jasné samo o sobě.
Mal’akhovi však vágní zkazka o tom, že se tajemství ukrývá v chrámu
zednářů ve Washingtonu, stačí k tomu, aby tam vyrazil i s Petrem
jako rukojmím. Chystá se k povznesení na vyšší úroveň bytí skrze
poznání onoho tajemství a posvátnou oběť z rukou vlastního otce,
kterému vehementně vnucuje dýku (a který to jako správňák do morku
kostí odmítá udělat, byť za sebou má jeho syn již pěknou řádku
mrtvol a upilovaných končetin), je však nakonec zabit bez ceremonií
při střetu se zásahovou jednotkou CIA.
Zde kniha
bohužel nekončí a ještě chvílí otálí nad tajemstvími zednářů.
Nejvíce zde začne propojenost jednotlivých tezí skřípat a oslí
můstky padat. Celou knihu se autor snaží o propojení prastaré
moudrosti a moderní vědy, resp. pavědy noetiky. Ačkoliv jako nápad
to tak špatné není, koketerie se scifi či vědou obecně se Brownovy
nikdy moc nedaří – vždy působí poněkud naivně až směšně, bez ohledu
na hodnověrnost obsahu samého. Ovšem větší selhání přichází v
momentě, kdy Peter Langdonovi odhalí, že tajemství je ukryto pod
obeliskem ve Washingtonu (což i český čtenář tipuje již od začátku,
kde je zmíněno, že místo je označeno velikým prastarým kamenem), a
ještě to dorazí sdělením, že tímto prastarým věděním, které má
člověku otevřít cestu k postupu na novou úroveň, je vlastně Bible a
podobné prastaré texty, ze kterých se však původní myšlenky postupem
času vytratily věčným překrucováním.
Ano, taková
myšlenka je celkem racionální, ale „odhalit“ ji po pěti stech
stránkách jako zjevení je neskutečně suché. Už proto, že toto téma
recykluje Brown v knize stále dokola. Připomíná tak psa, který se s
radostí honí za svým ocasem, čekaje, že mu pokaždé bude zatleskáno
více a více. Také pak působí neskutečně stupidně samotná snaha
zednářů a dalších tajných spolků toto tajemství uchránit i za cenu
vlastního života – co by se tak asi stalo, kdyby vyšlo najevo, že
tajemství jsou ukryta nedešifrovatelně v Bibli??
Ačkoliv další
příběhové nelogičnosti nejsou tolik markantní, dokud čtete s
napětím, co bude dál, jakmile se na konci zamyslíte, dává-li smysl
kniha jako celek, objevíte mnoho stupidit. Například proč se postavy
– zednáři – musí dozvídat informace o vlastní svatyni od Langdona,
když by ji měli znát jako své boty z vlastní zkušenosti.
O literární
kvality se také nemůže kniha opřít; byť je vidět Brownova snaha o
zlepšení, není jednoznačné, jestli nedopadl ještě hůře než v
minulých pokusech. Na jednu stranu se mu podařilo román kompozičně
ucelit a tempo diktuje až v okatě filmových „záběrech“; na druhou
stranu ale také používá kurzívou psaných, rádoby úderných poznámek,
které mají poskytovat vhled do toho, co si postavy myslí. Používá
jich však notně přes míru a snaha o řízné hlášky se míjí účinkem, v
drtivé většině hraničí s jalovou trapností a čtenář jen doufá, že
příští hláška bude méně dementní.
Brownovou silnou
zbraní je tradičně jednak schopnost tvořit hádanky, které potěší
nejednoho pravověrného adventuristu, jednak úctyhodná obratnost v
jejich propojování s historickými fakty a mýty, konspiračními
teoriemi a podobnými fabulacemi. Zde má na rozdíl od „vědeckých“
vsuvek pevnou půdu pod nohama a se čtenářem si dovede šikovně
pohrávat. Veliká škoda již výše zmíněného finále – skutečně, tak
prázdné vyvrcholení, kde vám autor s velkou pompou přednese totéž,
co na prvních stránkách knihy již dávno sdělil, znechutí i velice
tolerantního čtenáře.
Letmé shrnutí na
závěr: a) Brown umí tvořit hádanky, míchat konspirace a dějiny,
vyprávět ve svižném tempu b) Brown neumí psát na úrovni, jeho
koketování s vědou působí nevěrohodně, postavy postrádají
psychologizaci, logičnost příběhu skřípe a trestuhodně v tomto
případě promrhává finále. Ano, toho, co Brown neumí, je mnohem více.
A ačkoliv to, co umí, obvykle na odpočinkovou dobrodružnou četbu
stačí, zde klesl i pod svůj vlastní průměr. Nadšence pravděpodobně
zásadně nezklame, ale pokud vás neoslovily předchozí Brownovy
romány, od „Ztraceného symbolu“ ruce pryč.