George Bernard
Shaw
Svatá Jana –
Saint Joan – 1923
Hra se skládá ze
šesti obrazů a epilogu. V prvním obraze si Jana z Arku svým
nakažlivým elánem a odvahou získává přízeň vojenské posádky
francouzského hradu Vaucouleurs. Nakonec získává i pověření
velitele, aby se s doprovodem vydala za dauphinem do Chinonu.
Ve druhém obraze
se Jana dočká audience u dauphina Karla. Stejně jako v prvém obraze
se setkává se skepsí a posměchem, nicméně stejně jako v prvém vůdci
usoudí, že vlastně jejím přičiněním nemají co ztratit a mohou hodně
získat. Také díky „zázraku“ (který však způsobí pouhá logika věci a
uvažujícím postávám je jasný již předem), kdy Jana pozná mezi
dvořanstvem se skrývajícího Karla, je její cesta za vedením
francouzské armády korunována úspěchem.
Třetí obraz nás
zavádí k městu Orleans, okupovanému Angličany a neúspěšně obléhaného
Francouzi. Johanka svým nadšením a zápalem podnítí lelkující armádu
ke skutečnému útoku; její štěstí navíc znásobí obrat větru, na který
velitelé vojska už dlouho čekali, aby zahájili výpad.
Čtvrtý obraz se
odehrává v anglickém táboře, kde šlechtic Warwick, představitel
světské moci, domlouvá nutnost odstranění Jany s francouzským
biskupem. Oba se nakonec shodnou na tom, že Janino chování se bouří
proti prostřednictví jak ve vztahu k Bohu, tak k panovníkovi, tedy
je škodlivé jak pro církev, tak pro šlechtu.
Pátý obraz je
zasazen do doby korunovace dauphina v Remeši. Jana přemítá, nemá-li
se uchýlit zpět na rodný venkov. Je zdrcena nedostatkem podpory jak
od krále, tak od svých spolubojovníků, kteří nechtějí pokračovat ve
svaté válce proti Angličanům. Chce ještě dobýt Paříž, nicméně i
k tomuto plánu se staví vrchnost vyhýbavě. V případě zajetí jí navíc
předem přiznávají, že by pro ni nemohli (či spíše nechtěli) nic
udělat.
V šestém obraze
se odehrává inkviziční řízení se zajatou Janou. Francouzské
duchovenstvo najednou není moc žhavé do jejího upalování, naopak se
jí všemožně snaží podat pomocnou ruku, aby nemuseli nést odpovědnost
za její smrt. Jana víceméně souhlasí a odsuzuje hlasy, jež ji vedly,
jako svody satana; když se však dozvídá, že její „odměnou“ za pokání
bude doživotní žalář, raději se vzbouří a nechá se upálit.
Epilog je
koncipován jako sen Karla VII. pětadvacet let po Janině upálení.
Její případ byl přezkoumán, porota, která ji tehdy s velkým
sebezapřením odsoudila, nyní poplivána jako zaujatá a Jana zproštěna
všech obvinění. Jana se ve snu zjeví Karlovi a postupně se zde
scházejí všechny podstatné postavy hry, aby jí vzdaly hold. Přichází
i pán z dvacátého století, aby jí pogratuloval, že byla prohlášena
za svatou. Jana se nadšeně ptá, má-li vstát z mrtvých; nikdo ze
zúčastněných však o to příliš nestojí.
„Svatá Jana“ je
velice poutavá hra, která má výhodu především v historickém námětu,
který jí dodává atraktivnost sám o sobě. Nicméně hra přímo srší
různými etickými dilematy a spory, myšlenek je zde na rozdávání. To
je možná dramatu ke škodě, protože se pak trochu stírá jednotnost
výrazu celku a jedno téma pak může zastínit a rozmlžit druhé.
Podnětů
k přemýšlení „Svatá Jana“ poskytuje tedy přehršel. Velice silný je
motiv silné individuality, jednotlivce, co koná to, co považuje za
správné ze svého nitra, nikomu nepřeje nic zlého (dobrá, Angličanům
snad ano), pro sebe nechce nic, a přesto nakonec překáží a ohrožuje
všechny pány, pevně zakořeněné a uvelebené ve stávajícím systému.
Všichni se chtějí Jany zbavit, ale málokomu se chce do činu
samotného – téma odpovědnosti za své činy a odvahy obecně se také
prolíná celým dílem.
Střet světské a
církevní moci je zde sice probírán otevřeně, nicméně obě strany
poněkud splývají – což pravděpodobně mají, není to výtka, jen
konstatování. Obě strany mají spíše symbolizovat moc systému, který
drtí jedince, co se mu vymyká. A to funguje výborně.
„Svatá Jana“ je
výtečná hra, působivá a podnětná. Navíc finále se dokáže člověk
nahnat husí kůži a skutečně zasáhnout, takže vágní stopa jako po
„Živnosti paní Warrenové“ nehrozí. Nedá se než doporučit.