Henrik Ibsen
Strašidla –
Gengangere – Ghosts – 1881
Paní Alvingová,
vdova po váženém občanu města, financuje stavbu útulku pro chudé.
Svému duchovní rádci, pastoru Mandersovi, se svěřuje, že touto
bohulibou stavbou se chce jen zbavit všech peněz po svém zesnulém
manželovi, jehož si nebrala z lásky a který ji v jednom kuse
podváděl. Tento prostopášný život mu též přivodil syfilis.
Domů se vrací
syn paní Alvingové Osvald, který po otci zdědil jeho chorobu,
neschopen dále pokračovat ve své práci malíře a v životě obecně.
Chvilkovou naději nachází v zalíbení ke služce Regině, ze které se
však vyklube nemanželská dcera starého Alvinga, tedy Osvaldova
nevlastní sestra.
Útulek vyhoří
ještě před otevřením, Regina odchází do světa se sebezničujícími
tendencemi a Osvaldova choroba se zhoršuje. Prosí matku, aby mu
podala smrtelnou dávku prášků, až přijde o rozum. To se stane
v závěru hry a paní Alvingová si zoufá nad volbou, která je před ní.
„Strašidla“ jsou
na Ibsenovy poměry hrou velice svižnou, někdy až překotnou. Veškeré
dění je koncentrováno do rozhovorů pouhých pěti postav, takže
stísněnost a kompaktnost je téměř neúnosná. Pro rychlé tempo a
všeobecný pocit zoufalství ze všech stran je hra také trochu
chaotická, ale není to vyloženě nedostatek; atmosféru hry to spíše
podtrhuje, než kazí.
Tvrdá kritika je
namířena proti pokryteckému chování duchovních, ale především
dysfunkčnosti společnosti jako celku. V Ibsenově světě je každá
postava odsouzena k neštěstí, pro žádnou není ze hry dobré
východisko – setrvačnost prohnilé společnosti každého buď
zkorumpuje, nebo zničí.
Pochvalu si též
zaslouží působivý závěr, stejně jako absence vysvětlujících
komentářů k poselství hry, kterým se Ibsen obvykle vyhnout moc
neumí. Celkově je to trochu zmatená, ale jinak dokonale tísnivá
tragédie.