Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

Kingsley Amis

Šťastný Jim – Lucky Jim – 1954

 

            Jim Dixon je lektorem na malé venkovské univerzitě. Touží sice po Londýnu, ale mnohem větší starosti mu dělá udržení současné pozice – kvůli několika nešťastným incidentům jej kolektiv na škole dvakrát nemiluje. Snaží se zavděčit profesoru Welchovi, kterého pro jeho omezenost naprosto nenávidí, ale musí si ho předcházet pro důležitost jeho hlasu.

            V osobním životě se Jimovi nevede o nic lépe. Udržuje jakýsi volný poměr s nepříliš hezkou Margaretou, která se po rozchodu se svým bývalým přítelem málem sama zabila. Jim s ní chodí spíše z povinnosti a výčitek svědomí. Na jednom večírku se však seznamuje s krásnou, rozvernou a bohatou Christinou, přítelkyní Welchova syna Bertranda, do které se bláznivě zamiluje. Uvědomuje si však propast, která dělí krásnou bohatou dívku a jeho samého.

            Ve snaze zavděčit se Welchovi je však naprosto neúspěšný, spíše svou situaci naopak pokaždé ještě zhoršuje. Proti svému rozumu se odhodlá ke sblížení s Christinou a ta jeho sympatie k jeho údivu opětuje. Nechce však ranit Bertranda, a tak je jejich poměr víceméně platonický.

            Když přijde Jim na svou první veřejnou přednášku opilý a utahuje si z vedení školy i samotného tématu, o svou pozici definitivně přichází. Christinin strýc, kterému byl Jim vždy sympatický, jej však přijme k sobě – paradoxně na pozici, o kterou usiloval celou dobu Bertrand. Navíc Christina zjišťuje, že ji Bertrand podváděl a využíval, Jim zase, že Margareta svou sebevraždu jen fingovala. V závěru spolu odchází do Londýna.

  

            Ze začátku jsem byl ke knize poněkud skeptický. Vypravěčský styl je sice osobitý, ale zprvu trochu matoucí a kostrbatý. Jak si na něj však čtenář zvykne a také se zorientuje v příběhu, již jej netrápí, ale naopak těší.

            Kniha je postavená na střetu toho, co si myslíme, že by správně mělo být, a toho, co bychom chtěli, aby bylo. V realitě tak často dochází k jistému kompromisu mezi těmito dvěma možnostmi, což je ve většině případů možnost také nejhorší.

Konkrétně je to v knize velmi patrné jak Jimově osobním životě (kdy váhá mezi Margaretou, ke které cítí zodpovědnost a kterou mít může, a Christinou, do které je zamilovaný, ale mít ji pravděpodobně nemůže), tak v jeho profesi – své místo rád nemá a chtěl by do Londýna, ale zase nemá odvahu je riskovat a snaží se je udržet.

Nezanedbatelnou úlohu hraje v knize humor, který pramení především z Jimových taškařic, jimiž se snaží vyrovnávat s věčným přetvařováním, ke kterému je okolnostmi nucen. Nasazování „masek“ je zde obecně jedním z ústředních témat. Nicméně bylo by chybou pro přítomnost peprného humoru jednoduše zaškatulkovat knihu jako humoristický román. „Šťastný Jim“ je totiž mnohem komplexnější a hlubší, humor je jen jednou z jeho stránek.

Zavádějící je také učebnicová interpretace, kde je závěr knihy jednoduše vyložen jako splynutí hrdiny s vyššími kruhy (s čímž se dá vcelku souhlasit), kterými tak pohrdal (s čímž už se souhlasit nedá). „Šťastný Jim“ totiž není prvoplánově rozdělen na hodné-chudé a zlé-bohaté. Je mnohem více o lidské hlouposti, omezenosti, povýšenosti, o manipulování a zneužívání. Jednoduše: Jimovi nevadí vysoce postavení, vadí mu lidé, co si takové postavení nezaslouží. Stejné platí o vztahu Margarety a Jima – není schematický, ačkoliv by tomu zápletka nahrávala. Margareta není hodné chudé děvče, které zlý kariérista opustí – a právě tato svěžest je jedna z nejsilnějších stránek knihy.

Krátce bych se ještě rád zmínil o pojetí lásky v knize. Ačkoliv láska zde není tak osudová jako v klasických romancích, je spíše praktická a svázaná povinnostmi, je právě překročení těchto logických zábran v Jimově pokusu o Christinu neuvěřitelně působivé a intenzivní. Člověk mu přeje, aby uspěl – a to se mi u klasických – klasicky slizce nesympatických – hrdinů typu Werthera nebo rytíře des Grieux ještě nestalo. Vykreslení vztahů mezi postavami je uvěřitelné, nepatetické, snad až necitlivé, ale právě proto bez potíží stravitelné.

Závěrem tedy musím knihu jednoznačně doporučit. Kromě zmateného začátku se čte jedním dechem, dokáže pobavit, ale i přivést k zamyšlení. To vše s lidskostí a až znepokojivou blízkostí.