Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

Haruki Murakami

Sputnik, má láska – Spūtoniku no koibito – Sputnik Sweetheart – 1999

 

Fialka, podivná mladá dívka, opustí univerzitní studia, aby se věnovala svým spisovatelským ambicím. Talent pravděpodobně má, ale nic uceleného se jí napsat nedaří. Učitel K. je do Fialky osudově zamilovaný, ale ta jeho city neopětuje. Naopak se sama zamiluje do starší bohaté Korejky Mjú, která ji zaměstná jako sekretářku.

Mjú se živí obchodováním s vínem, a tak s sebou na služební cestu do Evropy vezme i Fialku. Po skončení obchodních záležitostí se Mjú rozhodne v Evropě ještě zůstat a užít si dovolenou na malém řeckém ostrově. Tam jí Fialka odhalí svou touhu po ní, Mjú však není schopná jí po sexuální stránce vyhovět (měla by však nejspíše stejný problém, i kdyby Fialka byla muž – z důvodů, které jsou jen matně nastíněny, není Mjú schopna milovat).

Zklamaná Fialka do příštího rána beze stopy zmizí. K. se vydává na ostrov pátrat po ní, ale bez úspěchu. Pocítí silnou náklonnost k Mjú, ale odjede dříve, než si to vlastně sám uvědomí. Zpět doma mu jeho život připadá prázdný, a ještě prázdnější po tom, co ukončí vztah s matkou jednoho ze svých žáků, protože to považuje za správný krok. V závěru knihy mu Fialka opět jako kdysi uprostřed noci zavolá telefonem.

 

„Sputnik, má láska“ je – překvapivě – lehkým zklamáním po formální stránce. Především v první polovině jsem byl rozpačitý z vypravěčského stylu – dialogy působí násilně a nevěrohodně, asi jako když se děti snaží mluvit jako dospělí. Formálně je vyprávěč K., ale ten zprostředkovává informace často z doslechu (dialogy s Fialkou a Mjú, které jsou ale ze své podstaty spíše monologem jiného vypravěče) či skrze Fialčiny dopisy a zápisky. A přestože mi takto zakuklené vyprávění přijde samo o sobě velmi lákavé, z Murakamiho stylu není cítit taková spisovatelská jistota jako například v jeho další knize „Konec světa & Hard-boiled Wonderland“.

Formální struktura zde naopak působí spíše jako nepovedená berlička pro převyprávění děje než zpestření zážitku pro čtenáře. Ve druhé polovině však už Murakami uchopí vyprávění pevněji a prkennost stylu odpadne, takže o žádnou katastrofu se nejedná; ale rozpačitý pocit v tomto ohledu zůstane.

Co se týče obsahu, o tom je těžké něco říci. Vlastně je i těžké říci, o čem kniha vůbec je. Vlastní příběh je docela prostý a není problém jej převyprávět několika větami, ale jaké jsou motivy či myšlenky knihy, to už je těžší – a dost možná nezodpověditelná – otázka.

Velikým pozitivem Murakamiho knih (a stejně tak této) je možnost, či spíše nutnost u čtení přemýšlet. A také ještě dlouho po něm. Už proto stojí kniha za pozornost a její přečtení nikomu neublíží. Motivy můžeme hledat konkrétnější (potlačená touha, vztahová problematika, homosexualita), ty však zdaleka k vysvětlení nepostačují, a proto je nutné dojít k ještě obecnějším tématům chápaným spíše citově než logicky – vlastní identita, její změny, jistá životní jiskra, ztráta, jedinečnost, nenahraditelnost atp. Toto umocňuje také přítomnost několika snů a snových zážitků postav, které jsou v podstatě jediným klíčem k pochopení jejich motivace a osudu, časté hraní s různými symboly, náznaky a paralelami, někdy snad úmyslně zavádějícími, někdy sotva vědomě tušenými.

Problém je trochu v tom, že jak kniha začíná být čím dál více o všem, může někoho přepadnout pocit, že je vlastně o ničem. Pak vám zůstane jen pseudointelektuální pozérská skořápka a kniha vás znechutí. Sám jsem byl hlavně v první polovině několikrát na vážkách, jestli tomu tak skutečně není, ale celkově věřím, že v knize skutečný obsah skrytý je. Zde opět přijde vhod srovnání s „Koncem světa“, kde otázka, zda to vlastně o něčem je, je mnohem palčivější a dost možná oprávněnější. Ale v kontrastu se „Sputnikem“ zůstává „Konec světa“ zábavný, napínavý a čtivý i v případě, že si na konci řeknete, jak prázdné to celé vlastně bylo, zatímco u „Sputnika“ by takové zjištění zbortilo celou knihu bez záchrany. Snad jen milosrdnější délka by v takovém případě zmírnila čtenářovo rozčarování.

V závěru ještě připojím drobnou puritánskou výtku, že sexuální scény jsou v některých případech možná až zbytečně otevřené a popis stoupající erekce opravdu není ve všech případech opodstatněný; ale žádné masivní pobouření kniha určitě nevzbuzuje. Celkový dojem tak je trochu rozpačitý, ale rozhodně kladný. A také ve mně nějakou dobu určitě zůstane.