Haruki Murakami
Sputnik, má
láska – Spūtoniku no koibito – Sputnik Sweetheart – 1999
Fialka, podivná
mladá dívka, opustí univerzitní studia, aby se věnovala svým
spisovatelským ambicím. Talent pravděpodobně má, ale nic uceleného
se jí napsat nedaří. Učitel K. je do Fialky osudově zamilovaný, ale
ta jeho city neopětuje. Naopak se sama zamiluje do starší bohaté
Korejky Mjú, která ji zaměstná jako sekretářku.
Mjú se živí
obchodováním s vínem, a tak s sebou na služební cestu do Evropy
vezme i Fialku. Po skončení obchodních záležitostí se Mjú rozhodne v
Evropě ještě zůstat a užít si dovolenou na malém řeckém ostrově. Tam
jí Fialka odhalí svou touhu po ní, Mjú však není schopná jí po
sexuální stránce vyhovět (měla by však nejspíše stejný problém, i
kdyby Fialka byla muž – z důvodů, které jsou jen matně nastíněny,
není Mjú schopna milovat).
Zklamaná Fialka
do příštího rána beze stopy zmizí. K. se vydává na ostrov pátrat po
ní, ale bez úspěchu. Pocítí silnou náklonnost k Mjú, ale odjede
dříve, než si to vlastně sám uvědomí. Zpět doma mu jeho život
připadá prázdný, a ještě prázdnější po tom, co ukončí vztah s matkou
jednoho ze svých žáků, protože to považuje za správný krok. V závěru
knihy mu Fialka opět jako kdysi uprostřed noci zavolá telefonem.
„Sputnik, má
láska“ je – překvapivě – lehkým zklamáním po formální stránce.
Především v první polovině jsem byl rozpačitý z vypravěčského stylu
– dialogy působí násilně a nevěrohodně, asi jako když se děti snaží
mluvit jako dospělí. Formálně je vyprávěč K., ale ten
zprostředkovává informace často z doslechu (dialogy s Fialkou a Mjú,
které jsou ale ze své podstaty spíše monologem jiného vypravěče) či
skrze Fialčiny dopisy a zápisky. A přestože mi takto zakuklené
vyprávění přijde samo o sobě velmi lákavé, z Murakamiho stylu není
cítit taková spisovatelská jistota jako například v jeho další knize
„Konec světa & Hard-boiled Wonderland“.
Formální
struktura zde naopak působí spíše jako nepovedená berlička pro
převyprávění děje než zpestření zážitku pro čtenáře. Ve druhé
polovině však už Murakami uchopí vyprávění pevněji a prkennost stylu
odpadne, takže o žádnou katastrofu se nejedná; ale rozpačitý pocit v
tomto ohledu zůstane.
Co se týče
obsahu, o tom je těžké něco říci. Vlastně je i těžké říci, o čem
kniha vůbec je. Vlastní příběh je docela prostý a není problém jej
převyprávět několika větami, ale jaké jsou motivy či myšlenky knihy,
to už je těžší – a dost možná nezodpověditelná – otázka.
Velikým
pozitivem Murakamiho knih (a stejně tak této) je možnost, či spíše
nutnost u čtení přemýšlet. A také ještě dlouho po něm. Už proto
stojí kniha za pozornost a její přečtení nikomu neublíží. Motivy
můžeme hledat konkrétnější (potlačená touha, vztahová problematika,
homosexualita), ty však zdaleka k vysvětlení nepostačují, a proto je
nutné dojít k ještě obecnějším tématům chápaným spíše citově než
logicky – vlastní identita, její změny, jistá životní jiskra,
ztráta, jedinečnost, nenahraditelnost atp. Toto umocňuje také
přítomnost několika snů a snových zážitků postav, které jsou v
podstatě jediným klíčem k pochopení jejich motivace a osudu, časté
hraní s různými symboly, náznaky a paralelami, někdy snad úmyslně
zavádějícími, někdy sotva vědomě tušenými.
Problém je
trochu v tom, že jak kniha začíná být čím dál více o všem, může
někoho přepadnout pocit, že je vlastně o ničem. Pak vám zůstane jen
pseudointelektuální pozérská skořápka a kniha vás znechutí. Sám jsem
byl hlavně v první polovině několikrát na vážkách, jestli tomu tak
skutečně není, ale celkově věřím, že v knize skutečný obsah skrytý
je. Zde opět přijde vhod srovnání s „Koncem světa“, kde otázka, zda
to vlastně o něčem je, je mnohem palčivější a dost možná
oprávněnější. Ale v kontrastu se „Sputnikem“ zůstává „Konec světa“
zábavný, napínavý a čtivý i v případě, že si na konci řeknete, jak
prázdné to celé vlastně bylo, zatímco u „Sputnika“ by takové
zjištění zbortilo celou knihu bez záchrany. Snad jen milosrdnější
délka by v takovém případě zmírnila čtenářovo rozčarování.
V závěru ještě
připojím drobnou puritánskou výtku, že sexuální scény jsou v
některých případech možná až zbytečně otevřené a popis stoupající
erekce opravdu není ve všech případech opodstatněný; ale žádné
masivní pobouření kniha určitě nevzbuzuje. Celkový dojem tak je
trochu rozpačitý, ale rozhodně kladný. A také ve mně nějakou dobu
určitě zůstane.