Stanislaw Lem
Solaris –
Solaris – Solaris – 1961
Příběh začíná
příletem psychologa Krise Kelvina, vypravěče příběhu, na výzkumnou
stanici nad planetou Solaris. Výzkum Solaris probíhá již desetiletí,
lidstvu se však dosud nepodařilo planetě porozumět – jediné, čeho
vědci dosáhli, jsou tisíce teorií a záznamů.
Kris brzy
zjišťuje, že na stanici není cosi v pořádku. Gibarian je mrtev,
Sartorius se schovává ve své kajutě a komunikuje jen telefonicky a
poslední člen týmu, kybernetik Snaut, se také chová trochu jako
psychopat. Kris z něj dostane jen pološílené tlachy o hostech, což
považuje za výplod chorého mozku. Nicméně sám se brzy
setká s hostem Snautovým a později i svým – bývalou přítelkyní Harey,
která spáchala sebevraždu, když se s ní rozešel. Postupem času si
uvědomí, že nejde o halucinace, ale výtvory Solaris – přesněji
organického oceánu na povrchu planety, se kterým se jim dosud
nepodařilo navázat kontakt.
Spolu
s ostatními vědci dojde Kris k závěru, že oceán stvořil „hosty“
z jejich nejhlubšího podvědomí, skrytých tužeb či výčitek. Kris
první Harey v návalu paniky vystřelí do kosmu, brzy jej však
navštíví druhá. K té již velmi přilne. Paradoxní je, že sami hosté
si nejsou vědomi toho, že nejsou skuteční. Když si to Harey nakonec
uvědomí, pokusí se o sebevraždu. Ta se jí nepodaří, Sartorius však
vyvine stroj, kterým se dají „hosté“ jednoduše eliminovat, a Harey
jeho služeb využije. Od té doby se již hosté neobjevují.
Zdrcený Kris
zůstává dále na stanici, aby Solaris studoval. V závěru vyslovuje
hypotézu, ve které oceánu přisoudí jisté božské atributy, ale
zároveň mentalitu dítěte.
Lem bohužel není
moc zdatný spisovatel, co se řemeslnosti týče. Kostrbaté větné
konstrukce by se daly snad ještě připsat na vrub překladu (byť
osobně si myslím, že překladatel je v tom tentokráte nevinně), ale
vypravěčský styl je slabý sám o sobě. Lem totiž nedokáže odhadnout
zdravou míru popisnosti (jev u autorů sci-fi a fantasy zcela běžný),
a navíc ještě většinu kumuluje do jedné obří pasáže popisující
planetu. Budiž, dalo by se to přežít ve zdraví, kdyby Lem aspoň
vykreslovat fantastické scenérie a útvary uměl. Ale to bohužel
neumí. Jeho imaginace je sice krásná, ale těžkopádná a
nesrozumitelná. Čtenář se musí hodně snažit, aby si s jeho vedením
udělal alespoň základní představu. A toto všechno najednou je už
dost otravné.
Nicméně
odhlédneme-li od formy, obsah je velmi povedený a patří k zdravému
jádru sci-fi. Neschopnost komunikace, dobývání vesmíru, paranormální
jevy, to všechno Solaris má v té nejlepší podobě. Jistou výtku ještě
zaslouží občasné prkenné filozofování hlavních postav, které se
naprosto nehodí k jejich situaci – Lem se snažil vtěsnat do knihy co
nejvíce myšlenek za každou cenu, což nebyl nejlepší nápad.