Neal Stephenson
Sníh – Snow
Crash – 1992
Hiro je hacker,
co zrovna rozváží pizzu pro Mafii. Což se mu úplně nepodaří a skončí
s dodávkou v bazénu. Na druhou stranu se tak alespoň seznámí s
mladičkou kurýrkou Y.T., kterou tak zatáhne do kyberpunkového
thrilleru, kde se kdosi snaží nakazit skutečné, živé hackery
prostřednictvím počítačového viru.
Příběh se díky
scifi zasazení odehrává ve dvou rovinách – v realitě dezolátní
blízké budoucnosti, kde se USA rozpadlo na pidistátečky ovládané
korporacemi, a ve virtuální realitě, která vlastně funguje jako
libovolné dnešní MMORPG.
Hiro zjišťuje,
že miliardář Rife se rozhodl ovládnout svět tím, že využije
zaklínadla z časů sumerské říše. Která jaksi fungují na nižší,
základnější úrovni než moderní jazyk, v čemž tkví jejich síla. Což
realizuje jak skrze apoštoly s anténkou vedoucí do mozku, tak právě
skrze počítačové viry ve virtuální realitě. A abychom nezapomněli,
jako nejvěrnějšího nohsleda má vražedného eskymáka se skleněnými
meči a atomovkou v sajdkáře.
Hiro však
podlého miliardáře za pomoci hodné Mafie zastaví, díky tisíce let
staré hliněné tabulce se mu dostane do rukou kontra-zaříkávadlo, Y.T.
kamsi odjede s maminkou a eskymák je v epickém finále dokonce
poraněn!
„Snow Crash“ na
začátku působí jako úplná konina (a váháte, jestli nejde spíš
o společenskou satiru), pak se docela rozjede v intencích béčkové
scifi (a jednotlivé scény přitom vcelku dobře fungují), jen aby se
nakonec rozplizlo do úplné debility, jak už vysvítá ze synopse výše.
Stephensonovi
určitě nelze upřít jisté vizionářství, protože funkcionalita
virtuální reality v mnohém kopíruje dnešní možnosti internetu, potud
ok. Po literární stránce nijak neexceluje (pasáže z pohledu robopsa
hraničí s trapností), ale ani neurazí. Ale nejhorším prohřeškem
knihy je odbité finále.
Dost možná se
smíříte s bizarním světem „Snow Crashe“ a pro ujetá scifi můžete mít
dokonce slabost jako já. Pravděpodobně se pak i bez větších bolestí
prokoušete enormně přepálenou stopáží čítající skoro 500 stran. Ale
když už to poctivě vydržíte, čekáte, že se na konci něco stane. Že
se hrdinové dostanou do konfliktu s padouchy, že někdo umře, někdo
přežije. Že se dlouho odkládaný střet Hira s krvelačným eskymákem
odehraje ve virtuálním světě, kde o nic nejde, vás nepřekvapí –
pořád si totiž myslíte, že je to intro ke skutečnému finále. Které
ale vyšumí naprosto do ztracena, jako kdyby šlo o předposlední díl
seriálu. Přitom, kolik vám kniha sebere času, je absence pořádného
konce neodpustitelným prohřeškem.