Peter Høeg
Cit slečny Smilly
pro sníh – Frøken Smillas fornemmelse for sne – Miss Smilla's
Feeling for Snow – 1992
Slečna Smilla z
názvu knihy je dcera eskymácké lovkyně z kolonizovaného Grónska a
velice bohatého dánského lékaře. Tento fakt je víceméně stěžejní pro
vyznění celé knihy, neboť prolínání obou velmi odlišných světů a
hodnot hraje v knize ústřední roli.
Co se týče
vlastního (a dosti zmateného děje), začíná příběh vraždou malého
chlapce, o kterého Smilla občas pečovala. Smilla se vydává pátrat,
proč by chlapce někdo chtěl zabíjet, a spolu s koktavým mechanikem
vytvoří pochybné detektivní duo.
Dopátrají, že vše
má jakési spojení s vědcem Tørkem a expedicemi do Grónska, které
všechny dopadly tragicky. Při jedné z nich zemřel otec zavražděného
chlapce. Zdá se, že v Grónsku je ukryto něco velmi cenného a
zvláštního, pro co se vyplatí opakovaně a utajeně vysílat nákladné
výpravy.
Smilla se na
expedici nenápadně vetře. Přesto je později odhalena padouchy, kteří
se ji pokouší neúspěšně zlikvidovat. Nakonec se ukáže, že v Grónsku
byl kdysi objeven podivuhodný meteorit, který pravděpodobně obsahuje
známky mimozemského života. Ústřední padouch Tørk se pak chvílí
chvástá svým ďábelským plánem, Smilla mu však uteče a prchá směrem k
lodi. Zde kniha končí bez jasného závěru.
Na první pohled se
kniha snaží tvářit urputně vážně a oduševněle. Styl se snaží působit
umělecky (tj. zmateně a nepřehledně), všichni zadumaně hledí do dáli
na zasněžená pole a zpytují své svědomí. A ono to chvíli i funguje
celkem dobře. Problém je, že s vývojem nelogického a (upřímně)
brakového příběhu se již lze jen sotva tvářit vážně.
Postava Smilly je
zajímává, pro Čechy navíc působí exoticky jak Grónsko, tak Dánsko,
takže alespoň po této stránce je čtení poutavé. V rovině spotřební
literatury též přiměřeně napínavé. Ale kvalitní bohužel není.
Kromě nastíněného
klišovitého příběhu a směšné snahy o melancholickou oduševnělost je
také ještě třeba zmínit schematičnost a podivnou grotesknost
prakticky všech ostatních postav. Nepochopitelná snaha některých
vedlejších postav Smille pomoci ke vlastní újmě či naopak nesmyslné
otálení padouchů se zákrokem proti ní připomíná svou pitomostí
(bohužel neúmyslně) mnohem spíše parodii než inteligentní
literaturu.
Z předchozího se
nejspíše zdá, že se jedná o nabubřelý odpad. To je v podstatě i
pravda, nicméně na druhou stranu je také nutno přiznat, že se jedná
o čtení místy celkem zábavné, napínavé i zajímavé, dokonce ve
světlejších chvílích i mrazivé. Bohužel jako celek kniha funguje
přibližně stejně jako divadelní verze „Akt X“ v jambických verších.