Mika Waltari
Egypťan Sinuhet
– Sinuhe egyptiläinen – The Egyptian – 1945
Sinuhet jako
naivní mladíček nastupuje na lékařská studia. Vědění jej láká, ale v
Domě života za starověkého Egypta nepanuje zrovna osvícený přístup k
vědě, a tak jeho touha po skutečném poznání zůstává neukojena, byť
lékařem se oficiálně vyučí. Setkává se také s krásnou, leč prohnilou
Nefernefernefer, která z něj za přísliby milostných zkušeností
vymámí jak majetek jeho, tak majetek jeho rodičů. Ti ze zoufalství
spáchají sebevraždu. Zdrcený Sinuhet prchá před svou hanbou z Egypta
a cestuje se svým věrným vychytralým sluhou Kaptahem po přilehlých
zemích.
Procestuje mimo
jiné Sýrii, babylonskou říši, zemi Chetitů či Krétu, kde se všude
přiučí mnohým lékařským poznatkům, díky nimž se může směle považovat
za nejlepšího lékaře široko daleko. V Babyloně se také setkává s
krásnou dívkou Mineou, kterou zachrání z královského harému a do
které se velice zamiluje, jen aby ji o něco později ztratil na
Krétě, kde je obětována mořskému bohu.
Souběžně se
soukromými osudy Sinuheta se odehrávají celospolečenské změny v
samotném Egyptě. Po smrti starého faraóna nastupuje na trůn poněkud
pomatený Achnaton, který chce vymítit původní božstva (především
Amona) a nastolit nový světový řád pod vládou boha Atona, který
hlásá lásku k bližním, rovnost všech lidí a moc pravdy. Tedy
naprosto nepraktické božstvo, které navíc kvůli špatné prezentaci
masám nenávidí dokonce i ty nejnižší vrstvy. Souboj Amona a Atona
vede tak se smutnou ironií k občanským povstáním a velkým
krveprolitím.
Znechucený
Achnaton nechá vystavět město Achetaton, kam se stahuje z Vesetu žít
ve své růžové bublině, aby si zároveň nechal nalhávat, jak žije v
nejčistší pravdě. Egypt zatím chátrá a pro nenásilnou zahraniční
politiku i ztrácí své kolonie. Sinuhet, faraónův přítel a královský
lékař, se pro Atona ve svém srdci také nadchne, neboť Amonovo
tmářství jej dosti znechutilo při studiích. Jeho soukromý život se v
této době vyvíjí klidně, vytvoří si láskyplný vztah s krčmářkou
Merit, se kterou dokonce počne syna Thovta. Také zjišťuje, že v jeho
žilách koluje nejspíše krev faraónů, čemuž později přisuzuje svou
věčnou samotu a odloučenost.
Amonovo kněžstvo
je však pořád dosti silné a zosnuje plány na převrat. Atonovi
přívrženci ve Vesetu jsou náhle přepadeni a vyvražděni, Sinuhet však
ve svém zaslepení věří v moc Atona, což mu vynese jen to, že Merit i
Thovt jsou zavražděni a on sám unikne smrti jen o vlásek. Kněz Aj s
vojevůdcem Haremhebem (Sinuhetovým přítelem z mládí) si rozdělí moc
nad Egyptem a Sinuhet jednak ze zoufalství nad svou ztrátou, jednak
ze slitování nad nemocným faraónem namíchá vladaři smrtící lék. Na
trůn nastupuje neduživý Tutanchamon, který však slouží Ajovi jen
jako loutka, než Haremheb vyhraje válku v Sýrii a obnoví moc Egypta.
Aj Tutanchamona
brzy odpraví, ale své vytoužené moci si příliš neužije, neb se
neustále strachuje o svůj život. Po jeho smrti nastupuje na trůn
Haremheb, člověk praktický a schopný, ale přece jen v podstatě
vojenský diktátor. Sinuhet je otrávený v podstatě celým lidstvem,
byť pro Atonovo poselství stále přechovává náklonnost a hlásá z
hlediska státu rozvratné myšlenky o sociální solidaritě a rovnosti.
Haremheb je nakonec nucen Sinuheta vyhostit. Ten v exilu začne psát
paměti a znovu v nich tak prožívat svůj život.
Na úvod bych
chtěl rovnou říci, že „Egypťan Sinuhet“ je pěkné čtení, a ať už budu
menších či větších výtek vršit sebevíce, toto se nezmění. Také je
třeba podtrhnout masivní rozměr osmi set stran, který dává logicky
více prostoru k tomu, aby si každý na knize našel něco, co se mu tak
úplně nelíbí. A nedokážu také knihu zhodnotit lépe než ve srovnání s
knihou jinou, jejíž tematika i forma ke srovnání přímo vybízí – a to
„Já, Claudius“.
V obou případech
se jedná o vlastní životopis, v obou případech situovaný do
starověku, v obou případech je hlavní hrdina osudem spíše stíhaný
než hýčkaný a v obou případech je jeho role v příběhu spíše pasivní.
Na druhou stranu právě na tom, co je v obou knihách podobné, nejvíce
vynikne, kde „Egypťan Sinuhet“ více či méně zaostává.
Historické
pozadí je v obou případech dosti zajímavé, nicméně v Claudiovi je
přece jen o něco živější a napínavější. Sinuhet má navíc jako
vypravěč neblahý sklon prozrazovat či průhledně naznačovat dějové
zvraty, takže kniha ztrácí místy na napětí. Také je v některých
částech – např. cestování s poselstvími vyprahlou pouští – lehce
monotónní.
Problematičtější
je však samotný příběh. Prostředí Egypta je vykresleno krásně a
poutavě, ale Sinuhetovy životní peripetie působí občas jaksi
dementně. Zápletka s Nefernefernefer mě málem znechutila absencí
jakékoliv logiky natolik, že jsem knihu odložil, a Sinuhetova
setkání s většinou ženských postav jsou pitomá neméně – snad až na
něžnou lásku k Minee. Většina zvratů v tomto ohledu působí jako
násilný hybatel děje, aby byl Sinuhet znovu osamocen a znovu
dotlačen k cestování, ale osobně by mi jako motivace postačilo pouhé
konstatování, že se Sinuhetovi na cesty chtělo, než aby z pomatených
důvodů prchal ze země před stařenou, se kterou jednoho dne flirtoval
a přivedl ji na mylné myšlenky.
Nejhorší
důsledek to má na čtenářovu náklonnost k Sinuhetovi. Jakožto
vypravěč je velice sympatický, jeho nostalgie a hořce smutný tón
vyprávění dokáží čtenáře pohltit – zde se zcela vyrovná Claudiovi a
citovým podbarvením vyprávění jej možná i předčí. Ale jako postava v
ději, jako skutečný aktér nabývá Sinuhet obrazu v horších případech
idiota, ve středních naivního blázna a jen v těch lepších racionální
lidské bytosti. (A pro upřesnění: nejde vůbec o to, že by Sinuhet v
průběhu děje dělal chybná či zbabělá rozhodnutí, problém je v tom,
že jeho rozhodnutím často chybí vnitřní logika, jako by si řekl,
„teď udělám nějakou kravinu, ať se pohneme z místa“). Ztracené
sympatie naštěstí znovu získává v závěru knihy, kdy se dostáváme do
současnosti, ze které svůj příběh vypráví, a kde se Sinuhet-aktér
setkává se Sinuhetem-vypravěčem, proti kterému čtenář žádnou averzi
nepociťuje. Zato Claudius, byť koktavý a pajdavý, je čtenářovým
miláčkem od začátku do konce.
Nicméně mezi
knihami se najdou i dosti podstatné rozdíly – Waltariho snahou není
jen suše vykreslit dobu starého Egypta (dávné doby sice evokuje
škrobeně starosvětský způsob vyjadřování, ale konání postav je zcela
současné – resp. stále stejné), ale hlavně dojít k nějakým
obecnějším rysům lidské povahy, lidské společnosti, úvahám o moci či
o zhoubném působení ideologií. V tomto ohledu nelze s Claudiem
příliš srovnávat, neboť ten tyto ambice nemá, alespoň ne v takové
míře.
Celkově bych
řekl, že důvod, proč „Egypťan Sinuhet“ není tak skvělý jako „Já,
Claudius“ je jednoduše ten, že Graves je lepší spisovatel než
Waltari. Ale jak už jsem uvedl hned na začátku, je „Egypťan Sinuhet“
knihou velice hezkou, čtivou, zajímavou a dojemnou, která se nedá
nedoporučit. Jen mohla být o něco lepší po maličkých úpravách.