Philip Kindred Dick
The Simulacra –
1964
Doktor Egon Superb
je posledním psychologem, jemuž je povoleno provozovat praxi. Ne
však proto, že by měl uspět, ale naopak proto, že má u jistého
pacienta selhat. Podle Wildera Pembroka, šéfa národní policie, který
má přístup ke stroji času (či něčemu na ten způsob), to tak alespoň
má být. Ostatní psychologové byli zrušeni a nahrazeni
farmaceutickými prostředky jako výsledek lobby kartelů.
Vince Strikerock
prochází bolestným rozchodem se svou ženou Julií, která se navíc
krátce na to dá dohromady s jeho starším bratrem Chicem. Pracuje pro
obří kartel.
Chic Strikerock
pracuje v malé krachující firmě na výrobu simulaker, umělých lidí,
uvažuje o emigraci na Mars.
Ian Duncan se
trápí, že kvůli špatným výsledkům v relpolových
(religiózně-politických) testech přijde o svůj byt v budově Abraham
Lincoln, obřím komplexu pro nemanuálně pracující. Jeho snem je
dostat se do Bílého domu a předvést před první dámou, Nicole
Thibodeaux, s kamarádem Alem duet klasické hudby pro foukací lahve.
Al Miller pracuje
ve firmě prodávající rakety na Mars, umožňující únik od pozemské
společnosti.
Richard Kongrosian,
světoznámý psionický hudebník, trpí psychickými poruchami. Uchyluje
se do léčebny, ze které však brzy odchází. Zjišťuje, že jeho
psionické schopnosti jsou v podstatě neomezené.
Jim Planck a Nat
Flieger se vydávají pro nahrávací společnost získat vystoupení
Richarda Kongrosiana. Když jej nenaleznou v jeho domě, rozhodnou se
nahrát místní zmutované lidi, postižené důsledky jaderné války a
navrácené vývojově kamsi k neandrtálcům.
Bertold Goltz vede
neofašistické hnutí proti stávajícímu establishmentu USEA (Spojených
států evropsko-amerických). Také má přístup ke stroji času a
nejednou se vyskytne přímo v Bílém domě. Zmizí však vždy dříve, než
jej kdokoliv stihne zadržet.
Maury Frauenzimmer,
majitel malého podniku na výrobu simulaker, musí Chica propustit. V
zápětí však získává obří vládní zakázku na výrobu nejdůležitějšího
simulakra ze všech – prezidenta USEA (který je nyní označován jako
„der Alte“).
Nicole Thibodeaux –
či spíše herečka Kate, která je již několikátou Nicole v pořadí,
matkou národa, milovanou všemi – řeší problém, zda pomocí stroje
času opravit výsledek druhé světové války. Přenese do současnosti
(své současnosti, tj. blízké budoucnosti) Hermanna Göringa, aby s
ním vyjednala atentát na Hitlera.
Wilder Pembroke,
ředitel národní policie, plánuje svržení současného režimu. Když
Nicole odejme vůdčímu kartelu zakázku na výrobu simulakra der Alta a
předá ji Mauryho podniku, spojí se Pembroke s kartely a plánuje
odhalit vládní tajemství a zničit systém v jeho dosavadní podobě.
Současná společnost
je totiž založená na zřízení, kdy výše postavení, takzvaní „Ge“,
znají tajemství, a nižší, „Be“, tato tajemství neznají. Například
přístupná literatura se pak dělí v závislosti na statutu dané osoby.
Vládne v podstatě stínová rada, která jedná prostřednictvím postavy
Nicole, která se v neoficiální funkci první dámy drží díky neustálé
obměně der Altů. Ti jsou sice voleni, ale ve skutečnosti jsou pouze
simulakry – loutkami.
Chic chce po
propuštění emigrovat, a v prodejně raket Ala Millera se setkává s Kongrosianem.
Spřátelí se a chtějí odletět spolu. Na poslední chvíli jsou však
zadrženi národní policií, neboť Kongrosian jakožto národní poklad
nesmí Zemi opustit.
Ian Duncan nacvičí
s Alem hudební číslo a díky drobnému podvodu se simulakrem
roztomilého marťanského zvířátka (papoola) se dostanou až do Bílého
domu. Vystoupí před Nicole, kterou však papoola, ovládaná na dálku
zaměstnavatelem Ala Loony Lukem, napadne. Oběma nešťastníkům je
vymazána paměť a Nicole zakročí proti podniku Loony Luka. Ten na
poslední chvíli odlétá ze Země a zachraňuje i zmateného Ala s Ianem.
Chic se tak vrací
do své práce, která nenadále nabrala nový dech díky der Altovu
simulakru. Vince se chce udobřit s bratrem, požaduje však, aby jej
dostal do Mauryho firmy. Ukáže se ale, že Vince pracuje jako špión
pro svůj kartel a ukradne plány na nového der Alta.
Pembroke využije
obou informací, tzv. tajemství („Geheimnis“), jak o Nicole, tak der
Altovi, a zveřejní je. Ukazuje se také, že Superba nechal provozovat
praxi jen proto, aby se od něj dozvěděl informace o tom, jak ovládat
Kongrosiana – oním pacientem, kvůli kterému nebyla Superbova
ordinace zavřena, byl sám Pembroke. Mauryho podnik tak opět
krachuje. Chic s Julií emigruje na Mars.
Systém se začne
hroutit a Pembroke se pokusí o puč. Nicole nechává zastřelit
nespolupracujícího Göringa, jehož smrt na současnost však nemá ani
minimální vliv. Setkává se s tajnou radou otevřeně – ke svému
překvapení zjišťuje, že jejím předsedou je vůdce neofašistů Bertold
Goltz. Rada se snaží Nicole předat instrukce, Pembroke však na
jednání vpadne a radu nechá popravit.
Pembroke nutí
Nicole k veřejnému vystoupení. Setkává se však s hysterickým
Kongrosianem, jehož psionické síly se vymkly kontrole a jehož tělo
pojímá předměty z okolí, zatímco životně důležité orgány naopak jeho
tělo opouští. Kongrosian, zbožňující dlouhá léta Nicole, odmítá
uvěřit, že by byla pouhou herečkou (či mu to nevadí), a Nicole
posílá pomocí svých sil daleko od Bílého domu, do svého domova.
Pembrokovi naopak „ukradne“ několik životně důležitých orgánů.
Nicole se setkává s
Kongrosianovou ženou a později také s nahrávacím štábem. Místní
„neandrtálci“, překvapivě neaktivní a letargičtí, propuknou v
nadšení, když se dozvídají o převratu a následném válečném konfliktu
mezi národní policií a armádou. Celou zemi zachvátí chaos a
destrukce. Planck a Flieger se dovtípí, že právě na to „neandrtálci“
celou dobu čekali – až se pro ně uvolní místo ve světě. Nicole se
chce vrátit do středu dění, Planck s Fliegerem jí to však rozmluví.
Teď jim nezbývá než čekat.
Výše uvedený výčet
postav a jejich příběhů není zdaleka vyčerpávající. Zdálo by se
proto, že kniha musí být buď dlouhá jak „Vojna a mír“, či neskutečně
chaotická. A přesto ani jedno není pravdou.
Jednotlivé postavy
a jejich příběhy se neustále kříží či málem kříží, přičemž čtenář
vždy tápe, zda je dané zkřížení nečekaným štěstím, či osudovou
smůlou. Dick však dokáže mumraj postav uvést v soulad s neobvyklou
zručností. Čtenář navíc absolutně nemá tušení, která dějová linka je
ústřední, ani jak se bude příběh vyvíjet v dalších okamžicích. Už
tento fakt dělá ze „Simulaker“ čtení nadmíru svěží a originální.
Problém
nepředstavuje ani zdánlivý chaos či „přeplácanost“ sci-fi prvků.
Zprvu je to vada – či drobná výtka – která mě napadá vždy tak ve
třetině prakticky libovolné Dickovy knihy. Jak by to bylo celé
mnohem lepší, kdyby se autor uměl krotit a něco vypustil, pročistil
děj a více se soustředil na několik vybraných prvků. Nicméně – což
nakonec platí u většiny jeho knih, ale zde snad nejvíce – je právě
tato „přeplácanost“ základním kamenem úspěchu.
Nejde totiž vůbec o
logičnost scifi prvků či o to, zda určitým způsobem funguje vnitřní
logika šílených vynálezů jako stroj času a podobně. Dickovi
(narozdíl například od Asimova) totiž nejde vůbec o technické
aspekty a jejich promyšlenost, ale o lidské osudy, prokreslenost
postav, jejich jednání v bizarním okolním světě. A zde naprosto
uspěl. Právě přehršel šílených scifi prvků – jakkoliv to bez vlastní
zkušenosti s knihou může znít pochybně – dokáže vtisknout ději zcela
všední ráz. Tyto prvky pak neodpoutávají pozornost od postav, ale
naopak k nim pozornost ještě více upínají, neboť jejich charakter je
snad jediným pevným bodem, jehož se čtenář může zachytit.
S všedností souvisí
další přednost knihy – totalitní režim zde není vykreslen nijak
násilně či krutě (alespoň v porovnání s např. „1984“). Je však
neméně děsivý. Právě jeho všední setrvačnost a otupělost společnosti
působí velmi věrohodným dojmem. Rostoucí moc kartelů je také
typickým Dickovým prvkem, který se v současnosti nemůže minout
účinkem. Alternativní vize blízké budoucnosti je tak nadmíru
skličující – v podstatě ji lze přirovnat jako reáliemi opačnou
oproti vyobrazení v „Muži z Vysokého zámku“ (vycházejícímu z výhry
Německa ve druhé světové válce), ale přesto podobně chmurnou.
„Simulakra“ jsou
úžasnou knihou, která sice může odradit svou zdánlivou brakovostí –
jako většina Dickových románů – nicméně pod povrchem se jedná o
čtení nečekaně silné. Dick dokázal proplétání nesmírného počtu
dějových linek přivést k dokonalosti, a výsledkem tak je napínavé a
poutavé čtení, kde děj je absolutně nepředvídatelný a postavy se
zaryjí čtenáři pod kůži. Co chtít víc.