Petronius
Satirikon –
Satyricon – Satyricon – 1. století n. l.
Hlavní postavou
románu je propuštěnec Encolpius. Ten neustále žárlí na svého
milence, mladíka Gitona, což je víceméně náplň celého díla. Na
začátku Encolpius se svým přítelem Ascyltem navštíví opulentní
hostinu u snobského burana Trimalchiona.
Později se však
Encolpius s Ascyltem rozhádá kvůli právu na Gitona a zůstává sám,
neboť Giton raději odchází s Ascyltem. Později se však Giton k Encolpiovi
opět vrací. Prchají spolu na lodi pryč, k jejich neštěstí však loď
patří jejich dávnému nepříteli. Nicméně v bouři se loď potopí a oni
se zachrání na břehu Krotony, země, kde všichni pasou po dědictví.
Eumolpus,
Encolpiův nový průvodce, se zde začne vydávat za bohatého starce,
který nemá, komu by odkázal své obří jmění. Důsledkem toho si žijí
jako v bavlnce, všichni se Eumolpovi snaží zavděčit a nosí mu dary.
Encolpius prožívá smutný románek s krásnou Kirkou; ve chvíli blížící
se rozkoše totiž mužsky opakovaně selhává. Nicméně v závěru opět
získává své síly v objetí jistého kloučka. Eumolpus v závěru
odkazuje své fiktivní jmění těm, co snědí jeho tělo.
Mohu rovnou
říci, že číst „Satirikon“ pro samotný zážitek z četby smysl nemá. Je
to dílo v lepších místech vulgární, v horších vyloženě oplzlé. Navíc
vývoj děje jednak není moc logický či záživný sám o sobě, jednak se
některé části ani nedochovaly, takže návaznost obrazů je poněkud
slabší.
Nicméně
z historického hlediska se o dílo zajímavé jistě jedná, jednak
samotnou románovou formou, pro toto období nepříliš typickou, jednak
vyobrazením života nižších vrstev tehdejší společnosti. Po formální
stránce se střídá vyprávění v próze s krátkými básnickými vsuvkami,
v nichž se obvykle soustřeďuje vlastní ponaučení a které jsou také
z estetického hlediska nejzajímavější, někdy až skoro půvabné.
Zmínit si zaslouží také zkazka o vlkodlakovi, což nadšence do
mysticismu může potěšit.
„Satirikon“
obsahuje nevybíravý humor, kterému jsem se však i proti své vůli na
několika místech musel zasmát. Takových míst je bohužel pomálu – asi
tak tři; navíc potenciální narážky na konkrétní osoby tehdejší
společnosti už také dnes sotva rozluštíme. Kniha by se dala pojímat
jako lascivní parodie na hrdinské eposy, na to je však málo důsledná
a epizodicky roztříštěná. Dnešnímu čtenáři se dá doporučit asi toto
– chcete-li poznat, zkuste to, ale chcete-li se pobavit, ruce pryč.