Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

Ernest Cline

Ready Player One – Hra začíná – Ready Player One – 2011

 

V blízké budoucnosti to jde s lidstvem s kopce. Většina populace žije v obřích slumech, světu vládnou nenasytné kapitalistické korporace a jediný únik pro chudé představuje virtuální svět OASIS. Kde to tedy ani ti chudí nemají úplně jednoduché, ale i tak je to pro ně kvantový skok proti krušné realitě.

Klučina Wade přesně takto živoří. Studuje střední školu, ale jeho hlavním zájmem je honba za skrytým pokladem, který ve světě OASIS zanechal jeho tvůrce – a kdo poklad najde, ten získá celé jeho dědictví i práva na OASIS. Logicky tak kromě nadšenců mají honbu za pokladem v merku i korporace, zejm. orwellovská IOI, která se nezastaví ani před vraždami v reálném světě, natož uvnitř OASIS. Problém ovšem je, že k nalezení pokladu je nutné znát perfektně hry, filmy i hudbu let osmdesátých, kterými byl zakladatel OASIS posedlý.

Což je víceméně celá zápletka, dále následuje adrenalinová honička mezi hádankami ve stylu MMORPG (pokud nevíte, co zkratka znamená, kniha stejně nebude nic pro vás). Wade nepřekvapivě zvítězí, po cestě získá přátele i v reálném světě a dokonce i holku. A to už je pro něj – krom těch několika zděděných triliónů – taková životní změna, že se mu už ani zpátky do OASIS nechce.

 

Nejsem sice 100% prototypem cílového čtenáře (na to by se musela kniha věnovat spíše PC hrám z let devadesátých než osmdesátkovým herním automatům populárním v Americe), nicméně i tak bych řekl, že k němu mám sakra blízko. A přesto jsem se nebavil až tak dobře, jak bych čekal a jak bych asi měl.

„Ready Player One“ se sice místy tváří jako seriózní dystopie stylu „1984“, ale tím se nenechte oklamat. To už má blíž k „Harry Potterovi“ či pasážím z „Enderovy hry“ v počítačové simulaci. Žádný hlubší přesah nečekejte, svět mimo OASIS tvoří spíše rámec pro scifi/fantasy řádění ve virtuální realitě. Což není výtka. Horší už ale je, že to samotné blbnutí v digitálním světě a nostalgické retro není až tak strhující, jak by se slušelo. Cline servíruje spoustu povrchních odkazů (asi aby si každý našel to svoje), hlouběji s látkou pracuje jen místy a ještě nijak inovativně.

S trochou drzosti bych mohl říct „tohle bych napsal taky“. Což je samozřejmě lež, ale k pravdě tentokrát nemá překvapivě až tak daleko. Pokud nemáte počítačové hry rádi, nebude knihu číst. Pokud máte, tak vás zase nic nepřekvapí. Na to, jak obří hřiště měl Cline k dispozici, je výsledkem trochu sterilní promenáda kulturních referencí na jedno použití. Pořád zábavná, ale potenciál byl mnohem větší. Škoda.