Ernest Cline
Ready Player One
– Hra začíná – Ready Player One – 2011
V blízké
budoucnosti to jde s lidstvem s kopce. Většina populace žije v
obřích slumech, světu vládnou nenasytné kapitalistické korporace a
jediný únik pro chudé představuje virtuální svět OASIS. Kde to tedy
ani ti chudí nemají úplně jednoduché, ale i tak je to pro ně
kvantový skok proti krušné realitě.
Klučina Wade
přesně takto živoří. Studuje střední školu, ale jeho hlavním zájmem
je honba za skrytým pokladem, který ve světě OASIS zanechal jeho
tvůrce – a kdo poklad najde, ten získá celé jeho dědictví i práva na
OASIS. Logicky tak kromě nadšenců mají honbu za pokladem v merku i
korporace, zejm. orwellovská IOI, která se nezastaví ani před
vraždami v reálném světě, natož uvnitř OASIS. Problém ovšem je, že k
nalezení pokladu je nutné znát perfektně hry, filmy i hudbu let
osmdesátých, kterými byl zakladatel OASIS posedlý.
Což je víceméně
celá zápletka, dále následuje adrenalinová honička mezi hádankami ve
stylu MMORPG (pokud nevíte, co zkratka znamená, kniha stejně nebude
nic pro vás). Wade nepřekvapivě zvítězí, po cestě získá přátele i v
reálném světě a dokonce i holku. A to už je pro něj – krom těch
několika zděděných triliónů – taková životní změna, že se mu už ani
zpátky do OASIS nechce.
Nejsem sice 100%
prototypem cílového čtenáře (na to by se musela kniha věnovat spíše
PC hrám z let devadesátých než osmdesátkovým herním automatům
populárním v Americe), nicméně i tak bych řekl, že k němu mám sakra
blízko. A přesto jsem se nebavil až tak dobře, jak bych čekal a jak
bych asi měl.
„Ready Player
One“ se sice místy tváří jako seriózní dystopie stylu „1984“, ale
tím se nenechte oklamat. To už má blíž k „Harry Potterovi“ či
pasážím z „Enderovy hry“ v počítačové simulaci. Žádný hlubší přesah
nečekejte, svět mimo OASIS tvoří spíše rámec pro scifi/fantasy
řádění ve virtuální realitě. Což není výtka. Horší už ale je, že to
samotné blbnutí v digitálním světě a nostalgické retro není až tak
strhující, jak by se slušelo. Cline servíruje spoustu povrchních
odkazů (asi aby si každý našel to svoje), hlouběji s látkou pracuje
jen místy a ještě nijak inovativně.
S trochou
drzosti bych mohl říct „tohle bych napsal taky“. Což je samozřejmě
lež, ale k pravdě tentokrát nemá překvapivě až tak daleko. Pokud
nemáte počítačové hry rádi, nebude knihu číst. Pokud máte, tak vás
zase nic nepřekvapí. Na to, jak obří hřiště měl Cline k dispozici,
je výsledkem trochu sterilní promenáda kulturních referencí na jedno
použití. Pořád zábavná, ale potenciál byl mnohem větší. Škoda.