Friedrich
Dürrenmatt
Romulus Veliký –
Romulus der Große – Romulus the Great – 1950
Zatímco římská
říše trpí útoky germánských kmenů, západořímský císař Romulus jen
sedí ve svém sídle a pěstuje slepice. Státní kasa zeje prázdnotou,
Romulus rozprodává vše, co ještě má jakousi hodnotu a s přehledem
sabotuje jakoukoliv šanci na zlepšení současného stavu.
Romulova žena
Julia jej zapřísahá, aby zachránil vlast, jinak že zahyne celý svět.
Na to Romulus odpovídá, že nezahyne svět, jen oni. Postupně se
ukáže, že Romulus ve skutečnosti není tak neschopný, jak se
z počátku zdálo – cílem jeho pasivity není záchrana Říma, ale jeho
zkáza a trest za násilnosti, jež dlouhou dobu říše páchala.
Romulus klidně
vyčkává na smrt z rukou germánských dobyvatelů. Když však dorazí
náčelník Odoaker, dochází k paradoxní situaci. Romulus se dožaduje
smrti z jeho rukou, aby Řím byl potrestán za minulost, Odoaker se
zase chce podvolit Romulovi a Římu, protože se bojí budoucnosti
tvořené říší germánskou. Dochází jim, že v iluzorní snaze ovládnout
minulost či budoucnost se vzdali vlády nad současností, kterou
skutečně ovlivňovat mohli. Romulus je nakonec penzionován.
„Romulus Veliký“
je působivá hra situovaná do atraktivního období zániku římské říše.
Na rozdíl od většiny autorových děl však má jednu výhodu – konec
hlavního hrdiny není tak jasný jako například konec Illův v
„Návštěvě staré dámy“ či Herkulův v komedii „Herkules a Augiášův
chlév“, takže udrží diváka spíše v napětí.
Na druhou stranu
samotné situování příběhu do zániku Říma je dvojsečné – na jednu
stranu je tím hra rozhodně mnohem lákavější, na stranu druhou
historická fakta jsou zde nepodstatná a často překroucená či úplně
smyšlená, takže rozpor mezi historií skutečnou a okolnostmi ve hře
trochu podkopává vyznění základních myšlenek hry. S postupem děje,
kdy už divák pochytí, kam autor směřuje, je schopný tento rozpor
ignorovat, nicméně přesto mám pocit, že situování do nějaké fiktivní
země by bylo příhodnější.
S interpretací
příběhu je to v tomto případě složitější, z části proto, že v první
polovině Romulus „klame“ diváka a svádí ho špatným směrem. Tato část
je nezbytně nutná pro vyznění druhé poloviny, takže prvky, které se
v ní zdají samoúčelné a nesmyslné, dostanou smysl až v kontextu
Romulova plánovitě nesmyslného chování. Jedním ze stěžejních témat
je pojem „vlast“, v jejímž jméně konají národy ta největší zvěrstva.
Spojit germánské kmeny s budoucí třetí říší také není těžké.
Dále je nutno
objasnit Romulovu tragédii. Obětuje sám sebe za to, aby potrestal
Řím a nechal zaniknout moc, která napáchala tím více zla, čím větší
byla. Když dorazí vykonavatel trestu, Germán Odoaker, oba zjistí, že
jejich plány ztroskotaly. Oba čekali, že lidskost světu dodá ten
druhý, přestali se soustředit na vlastní činy a doufali ve spásu
zvenčí. Závěr se tak dá vyložit jako výzva k aktivnímu zapojení
každého jedince, aby učinil svět lepším.
„Romulus Veliký“
na mě hluboce zapůsobil, a to i přes několik výše zmíněných sporných
prvků. Dürrenmatt opět vede diváka k zamyšlení a varuje ho. Dle mého
sice napsal i lepší hry, přesto však si ani tato nezaslouží
zapadnout.