Julius Zeyer
Radúz a Mahulena
– 1898
Královic Radúz
na toulkách lesem potká bílého jelena, kterého pronásleduje až na
území nepřítele. Tam je zatčen a uvězněn. Zdejší král, bývalý přítel
Radúzova otce, se kterým se rozhádal, neboť se oba zamilovali do
jedné ženy, Radúzovy matky Nyoly, je však na chlapce ještě docela
mírný. Jeho žena, zlá čarodějka Runa, jej však chce trestat co
nejkrutěji a svého manžela donutí, aby jí nechal nad Radúzem volnou
ruku.
Radúz je
odvlečen na vrchol hory, kde je přikován ke skále a strádá. Runina
dcera Mahulena, která se do chlapce během krátkého setkání stihla
osudově zamilovat, jej však vysvobodí a i proti vůli matky s ním
utíká zpět do jeho země. Runa je však proklíná a zvěstuje Radúzovi,
že na Mahulenu zapomene.
Milenci se vrací
do Radúzova domova, král však žalem zemřel a královna k tomu nemá
daleko. Radúz skutečně účinkem kouzla na Mahulenu zapomene; neví
proč, ale trápí se den co den. Mahulena se promění v topol, ke
kterému Radúz chodí pro uklidnění. Nyola na strom žárlí, že jí krade
syna, a chce jej nechat porazit. Ve snu Mahulena Radúzovi sděluje,
že její krev mu paměť osvěží. Radúz však po probuzení rychle
zapomíná. Nyola na topol vyrazí se sekyrkou a nasekne jej. Míza
osvěží Radúzovi paměť a silou lásky je nakonec zakletí zlomeno.
„Radúz a
Mahulena“ je čistá, až naivní pohádka o síle lásky. Děj hry je
vystavěn dramaticky, střídají se působivé obrazy a divák se rozhodně
nenudí. Silnou zbraní je také velice půvabný jazyk, který hře dodává
poetický nádech.
V podstatě
jediná vada, pro dynamiku a napětí příběhu však citelná, je poněkud
nelogický vývoj příběhu. Zbytečně je přidáváno umělých kliček, mnoha
zvratů (dokonce i závěrečného rozuzlení) je docíleno jaksi mimoděk,
čirou náhodou, či dokonce z naprosto opačného úmyslu jednajících
postav.
Celkem svévolně
si působící magie by mohla být vnímána podobně, nicméně ve většině
případů tento prvek spíše podtrhuje romantický nádech hry.
Provázanost mezi zvraty hry a kletbami je dostatečně úzká, takže se
jedná spíše o kosmetickou nadstavbu, která smysluplnost děje nijak
nepodrývá.
Snad mohou moje
výtky působit trochu přehnaně, ale i pro pohádku – a vlastně
především pro pohádku – musí platit nějaká logická výstavba, aby
dobro skutečně triumfovalo nad zlem, láska nad nenávistí a tak
podobně. Že kletbu zlomí láska, problém vůbec není – nakonec už při
první kletbě, kterou Runa sesílá, je láska prezentována jako stejně
dobré kouzlo jako nenávist. Nicméně fakt, že spíše než hrdina vše
odpracuje náhoda, už příběhu škodí. Kvůli nesmyslným peripetiím
(např. proměna Mahuleny ve strom a následné rozuzlení) se snižuje
celkový dopad hry. Ne o moc, ale znát to je.
Přesto je „Radúz
a Mahulena“ krásná pohádka, svižná, dojemná a plná ušlechtilých
citů. Rozhodně nikomu neublíží.