Isaac Asimov
Předehra k
Nadaci – Prelude to Foundation – 1988
„Předehra k
Nadaci“ je dějově zasazena na úplný začátek série knih o Nadaci, byť
byla napsána až jako předposlední díl. Asimov údajně nevěděl, jak
pokračovat v příběhu po páté knize dále, a tak se vrátil na jeho
začátek, kdy Hari Seldon teprve pracuje na své psychohistorii, vědě,
díky které by bylo možno předvídat vývoj lidské společnosti alespoň
v hrubých obrysech.
Po své přednášce
o psychohistorii – publikem hojně nepochopené – se stává předmětem
zájmu všemožných frakcí. První o něj projeví zájem císař galaktické
říše se svým rádcem Demerzelem. Seldon vysvětluje, že pouze dokázal,
že by vytvoření psychohistorie bylo možné, nikoliv že ji dokázal
vytvořit. Císař je zklamán a Seldona propouští.
Seldon se poté
setkává s novinářem Humminem, jehož jeho práce také zajímá a poví
Seldonovi mnoho o stavu galaktické říše a jejím úpadku. Také jej
varuje před tím, že bude brzy císařem kontrolován či zajat, a za
několik okamžiků již je Seldon na útěku před pronásledovateli.
Nejprve se
Seldon skryje s Humminovou pomocí na Streelingské univerzitě, kde se
setkává s profesorkou Dors Venabili, která jej má podle Humminových
pokynů ochraňovat a do které se Seldon brzy zamiluje. Postupně spolu
navštíví při bádání nad psychohistorií několik sektorů Trantoru –
amišovskou komunitu Mykogen, stvořenou potomky intermitentního světa
Aurora, dělnický Dahl či sektor Wye, jehož starostka si dělá zálusk
na císařský trůn a plánuje převrat.
Té se podaří
nakonec zajmout Seldona a plánuje jej využít pro své potřeby. Náhle
se však její plány zhroutí, když armáda Wye odmítne následovat ženu
a císařův rádce Demerzel během několika okamžiků sektor obsadí. Ke
svému údivu Seldon zjišťuje, že Demerzel a Hummin jsou stejná osoba;
nicméně sám Seldon se dovtípí, že Hummin je zároveň a především
prastarým robotem Daneelem (se kterým se o mnoho později setkává
Trevize na Měsíci), s psychickými schopnostmi ovlivňovat lidské
emoce, který jako správce lidstva potřebuje psychohistorii. Hummin
Seldonovi slibuje veškerou možnou podporu s vytvořením
psychohistorie. Seldon si také domyslí, že i Dors je ve skutečnosti
robot – nevadí mu to však a na konci si vyznají lásku.
„Předehra k
Nadaci“ je podobně jako „Nadace a Země“ scifi románem s jedním
hlavním hrdinou a nepřerušovanou dějovou linkou. Nicméně postava
Seldona je prokreslena mnohem lépe než postava Trevize a celistvá
dějová linka je nenápadně obejita epizodičností dobrodružství v
jednotlivých sektorech. A kratší příběhy jdou Asimovovi mnohem lépe.
Knize se tak opět daří nastolit vyšší úroveň obsahu, stejně jako se
Asimov spisovatelsky vzepjal a stylisticky je kniha mnohem
příjemnější než předchozí Trevizova dobrodružství.
Celkový dojem je
tak velice příjemný. Svět Trantoru na jeho vrcholu je podmanivý,
příběh je napínavý, a byť nenabízí mnoho překvapivých zvratů,
jelikož čtenář již ví, jakým směrem se musí v hlavních liniích děj
ubírat (je jasné, že důležitou úlohu bude hrát robot Daneel, a tedy
jej čtenář identifikuje jako Hummina během několika vteřin poté, co
se poprvé objeví), někde přesto dokáže zaskočit (např. odhalení, že
Demerzel a Hummin jsou také jedna a tatáž osoba). Teprve „Předehře k
Nadaci“ se tedy po dlouhé době podařilo vyrovnat kvalitám prvního
dílu a nelze ji než doporučit.