Arthur Conan
Doyle
Pes
baskervillský – The Hound of the Baskervilles – 1902
Sir Charles
Baskerville, velice majetný stařík, je nalezen mrtvý před svým
sídlem beze stopy násilí na těle, ale s výrazem naprosté hrůzy v
obličeji. Jeho smrt je místními vesničany připisována kletbě rodu
Baskervillů, které má údajně od dob jednoho nepříliš ctihodného
předka stíhat ďábelský pes.
Do Anglie
přijíždí sir Henry, poslední člen rodiny, aby převzal dědictví a
pokračoval v práci započaté sirem Charlesem. Zde do hry vstupuje
Sherlock Holmes a jeho nepříliš prozíravý, byť velice snaživý
pomocník a dokumentátor doktor Watson.
S postupem děje
odhalí, že o život sira Henryho usiluje místní přírodovědec
Stapleton, doopravdy však poslední následník baskervillského rodu.
Rozhodl se využít kletby, které se sir Charles doopravdy bál, takže
samotné zjevení obřího světélkujícího psa (důmyslně potřeného
fosforem) stačilo k zástavě jeho srdce.
Stejný osud
plánoval Stapleton i siru Henrymu. Holmes na něj však nastraží past,
do které se zločinec chytí. Pekelný pes je zastřelen a Stapleton se
snaží schovat vprostřed močálu. Nicméně v mlze sejde z bezpečné
cesty a utopí se.
„Pes
baskervillský“ je rozhodně zajímavý úkaz. Na jednu stranu se zkuste
zeptat lidí, co četli knihu či viděli některou z mnoha filmových
adaptací, zdali si pamatují více než psa a blata. Na stranu druhou
se však toto dílo těší velké popularitě i po sto letech od svého
vzniku a je pravděpodobně nejslavnějším Holmesovým případem.
Nabízí se tedy
otázka, proč tomu tak je. Určitě to není zásluha zápletky, která je
sice víceméně logická, nicméně úmyslně zatemňovaná mnohými kličkami
a odbočkami nesouvisejícími s hlavním případem. Navíc i nepříliš
inteligentní čtenář pochopí mnohem více než doktor Watson a jeho
vyprávění, ve kterém je vždy úplně vedle, aby mohl zazářit ostrovtip
Sherlocka Holmese, také působí naivně až směšně. A dialogy svou
vzletností a obšírností mají k mluvě normálních lidí z planety Země
také dosti daleko.
Ale je to právě
tato vzletná, starosvětská noblesa a laskavá naivita vyprávění,
které mají dnes kouzlo ještě větší, než mohly mít v době svého
vzniku. Teprve kdyby vyprávění bylo podáváno smrtelně vážným,
realistickým tónem, bylo by doopravdy směšné. Postava Sherlocka
Holmese je také roztomilá a lákavá – jako jediný vystupuje svou
výstředností a téměř klukovskou ješitností z obrazu spořádaných
gentlemanů Anglie. Watson obraz uhlazenosti a šlechetnosti tvoří,
Holmes jej rozbíjí. To vše objasňuje, proč jsou populární Holmesova
dobrodužství obecně.
Důvodem pro
takovou oblibu právě „Psa baskervillského“ je nicméně především
tajuplná atmosféra, prokletí rodu a pekelný pes prohánějící se po
blatech. V kontrastu k této pověře vystupuje Holmes jako ztělesnění
rozumu. Tento souboj je ještě přitažlivější než běžný souboj mezi
dobrem a zlem (tj. detektivem a padouchem), láká romantičností svého
prostředí i vítězstvím zdravého rozumu nad pověrami.
„Pes
baskervillský“ rozhodně není počin, který by se hrdě postavil
hloubkou kamsi mezi „Hlavu XXII“ a „Zločin a trest“, ale ve svém
žánru předvádí dokonalé řemeslo. A jednoduše baví. Příjemné
odpočinkové čtení.