Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

Arthur Conan Doyle

Pes baskervillský – The Hound of the Baskervilles – 1902

 

Sir Charles Baskerville, velice majetný stařík, je nalezen mrtvý před svým sídlem beze stopy násilí na těle, ale s výrazem naprosté hrůzy v obličeji. Jeho smrt je místními vesničany připisována kletbě rodu Baskervillů, které má údajně od dob jednoho nepříliš ctihodného předka stíhat ďábelský pes.

Do Anglie přijíždí sir Henry, poslední člen rodiny, aby převzal dědictví a pokračoval v práci započaté sirem Charlesem. Zde do hry vstupuje Sherlock Holmes a jeho nepříliš prozíravý, byť velice snaživý pomocník a dokumentátor doktor Watson.

S postupem děje odhalí, že o život sira Henryho usiluje místní přírodovědec Stapleton, doopravdy však poslední následník baskervillského rodu. Rozhodl se využít kletby, které se sir Charles doopravdy bál, takže samotné zjevení obřího světélkujícího psa (důmyslně potřeného fosforem) stačilo k zástavě jeho srdce.

Stejný osud plánoval Stapleton i siru Henrymu. Holmes na něj však nastraží past, do které se zločinec chytí. Pekelný pes je zastřelen a Stapleton se snaží schovat vprostřed močálu. Nicméně v mlze sejde z bezpečné cesty a utopí se.

 

„Pes baskervillský“ je rozhodně zajímavý úkaz. Na jednu stranu se zkuste zeptat lidí, co četli knihu či viděli některou z mnoha filmových adaptací, zdali si pamatují více než psa a blata. Na stranu druhou se však toto dílo těší velké popularitě i po sto letech od svého vzniku a je pravděpodobně nejslavnějším Holmesovým případem.

Nabízí se tedy otázka, proč tomu tak je. Určitě to není zásluha zápletky, která je sice víceméně logická, nicméně úmyslně zatemňovaná mnohými kličkami a odbočkami nesouvisejícími s hlavním případem. Navíc i nepříliš inteligentní čtenář pochopí mnohem více než doktor Watson a jeho vyprávění, ve kterém je vždy úplně vedle, aby mohl zazářit ostrovtip Sherlocka Holmese, také působí naivně až směšně. A dialogy svou vzletností a obšírností mají k mluvě normálních lidí z planety Země také dosti daleko.

Ale je to právě tato vzletná, starosvětská noblesa a laskavá naivita vyprávění, které mají dnes kouzlo ještě větší, než mohly mít v době svého vzniku. Teprve kdyby vyprávění bylo podáváno smrtelně vážným, realistickým tónem, bylo by doopravdy směšné. Postava Sherlocka Holmese je také roztomilá a lákavá – jako jediný vystupuje svou výstředností a téměř klukovskou ješitností z obrazu spořádaných gentlemanů Anglie. Watson obraz uhlazenosti a šlechetnosti tvoří, Holmes jej rozbíjí. To vše objasňuje, proč jsou populární Holmesova dobrodužství obecně.

Důvodem pro takovou oblibu právě „Psa baskervillského“ je nicméně především tajuplná atmosféra, prokletí rodu a pekelný pes prohánějící se po blatech. V kontrastu k této pověře vystupuje Holmes jako ztělesnění rozumu. Tento souboj je ještě přitažlivější než běžný souboj mezi dobrem a zlem (tj. detektivem a padouchem), láká romantičností svého prostředí i vítězstvím zdravého rozumu nad pověrami.

„Pes baskervillský“ rozhodně není počin, který by se hrdě postavil hloubkou kamsi mezi „Hlavu XXII“ a „Zločin a trest“, ale ve svém žánru předvádí dokonalé řemeslo. A jednoduše baví. Příjemné odpočinkové čtení.