Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

Philip Kindred Dick

The Penultimate Truth – 1964

 

            Děj knihy se odehrává v blízké budoucnosti, kdy jaderná válka zahnala většinu lidstva do bunkrů pod povrch země. Nyní však již válka dávno skončila a povrch je opět z většiny bez problémů obyvatelný; vládnoucí vrstva však toto jaksi odmítá populaci v bunkrech sdělit a svoje postavení si udržuje pomocí falšovaných dokumentů z filmových studií a projevů charismatického vůdce Yancyho (ve skutečnosti naprogramovaného robota).

            Dick příběh vypráví střídavě očima několika postav, přičemž nikdy není jasné, která je vlastně ta hlavní a zda se ještě někdy na scénu vrátí. Dominantní však jsou při zpětném pohledu dvě linie – jednak Yancemana Adamse, který vládnoucího robota „krmí“ vlasteneckými projevy, jednak svědomitého dělníka St. Jamese, prezidenta bunkru vyrábějícího roboty. Zatímco první je sžírán morálními problémy se svým zaměstnáním, druhý se odvážně vydává na povrch, aby sehnal umělý orgán pro svého předáka a jeho bunkr mohl nadále plnit kvóty.

            Po mnoha (upřímně v rovině logického myšlení jen těžko vysvětlitelných) peripetiích se situace vyostří ve střet mezi skutečným vládcem Yancemanů Stantonem Brosem, obřím zlomyslným blobem, který drží při životě jen hora umělých orgánů, a Davidem Lantanem. Lantano je schopnější kolega Adamse a něco jako Ježíš/cherokee z patnáctého století/cestovatel časem/v budoucnosti skutečná verze robota Yancyho. Zatímco Brose udržuje „prohnilý“ stav věci, Lantano chce dělníky uvězněné v podzemí postupně osvobodit; na druhou stranu jeho prostředky jsou ještě méně vybíravé.

            V závěru se St. James vrací do svého bunkru a Adams prchá ze strachu s ním. V novém přenosu Yancyho je slavnostně oznámen konec války s tím, že postupně bude možné pro lidi opět vyjít na povrch. Adams se chce vrátit do svého zaměstnání a vytvářet další, uvěřitelné spleti lží, které by situaci umožnily; St. James s ním však ze zásady nesouhlasí.

 

            „The Penultimate Truth“ je velice zajímavé čtení. Konstrukce příběhu sice nedává vůbec smysl, mnohé zápletky jsou detailně konstruovány, aby nakonec končily ve slepé uličce, příp. byly zapomenuty zcela, a ty, které dokončeny jsou, se naopak racionálního vysvětlení často nedočkají. Na druhou stranu rozhodně se nejedná o čtení, kde by měl člověk vypnout mozek a jen se pobavit.

            Klíč je totiž v tom vypnout mozek pouze v určitém ohledu, u dějové konstrukce a technické stránce scifi prvků. U Dicka nikdy není scifi technizované a racionální, i v těch pečlivě psaných románech funguje mnohem více na emocionální úrovni než na logické, natož v těch méně učesaných jako je tento. Na druhou stranu je kniha plná velmi zajímavých a závažných myšlenek, jako obvykle spíše až přeplněná na úkor jejich důkladného rozboru. Za pochvalu zde však stojí především postava Adamse, která je svou nerozhodností, výčitkami stejně jako neustálými morálními selháními velmi uvěřitelná v kontextu mystifikační roviny knihy.

            „The Penultimate Truth“ rozhodně nepatří k nejlepším Dickovým knihám. Na druhou stranu přes šílené peripetie pořád patří k těm přístupnějším knihám pro čtenáře zcela neznalých autorovy tvorby. Příběh smysl moc nedává a čtenář si jej užije jen tehdy, pokud bude chvátat vpřed asi tak stejně zběsile, jako jej Dick musel psát. Nicméně nosné motivy a pocitová rovina dílo rozhodně vyzdvihují vysoko nad šedý průměr scifi literatury.