Philip Kindred
Dick
The Penultimate
Truth – 1964
Děj
knihy se odehrává v blízké budoucnosti, kdy jaderná válka zahnala
většinu lidstva do bunkrů pod povrch země. Nyní však již válka dávno
skončila a povrch je opět z většiny bez problémů obyvatelný;
vládnoucí vrstva však toto jaksi odmítá populaci v bunkrech sdělit a
svoje postavení si udržuje pomocí falšovaných dokumentů z filmových
studií a projevů charismatického vůdce Yancyho (ve skutečnosti
naprogramovaného robota).
Dick
příběh vypráví střídavě očima několika postav, přičemž nikdy není
jasné, která je vlastně ta hlavní a zda se ještě někdy na scénu
vrátí. Dominantní však jsou při zpětném pohledu dvě linie – jednak
Yancemana Adamse, který vládnoucího robota „krmí“ vlasteneckými
projevy, jednak svědomitého dělníka St. Jamese, prezidenta bunkru
vyrábějícího roboty. Zatímco první je sžírán morálními problémy se
svým zaměstnáním, druhý se odvážně vydává na povrch, aby sehnal
umělý orgán pro svého předáka a jeho bunkr mohl nadále plnit kvóty.
Po
mnoha (upřímně v rovině logického myšlení jen těžko vysvětlitelných)
peripetiích se situace vyostří ve střet mezi skutečným vládcem
Yancemanů Stantonem Brosem, obřím zlomyslným blobem, který drží při
životě jen hora umělých orgánů, a Davidem Lantanem. Lantano je
schopnější kolega Adamse a něco jako Ježíš/cherokee z patnáctého
století/cestovatel časem/v budoucnosti skutečná verze robota Yancyho.
Zatímco Brose udržuje „prohnilý“ stav věci, Lantano chce dělníky
uvězněné v podzemí postupně osvobodit; na druhou stranu jeho
prostředky jsou ještě méně vybíravé.
V
závěru se St. James vrací do svého bunkru a Adams prchá ze strachu s
ním. V novém přenosu Yancyho je slavnostně oznámen konec války s
tím, že postupně bude možné pro lidi opět vyjít na povrch. Adams se
chce vrátit do svého zaměstnání a vytvářet další, uvěřitelné spleti
lží, které by situaci umožnily; St. James s ním však ze zásady
nesouhlasí.
„The
Penultimate Truth“ je velice zajímavé čtení. Konstrukce příběhu sice
nedává vůbec smysl, mnohé zápletky jsou detailně konstruovány, aby
nakonec končily ve slepé uličce, příp. byly zapomenuty zcela, a ty,
které dokončeny jsou, se naopak racionálního vysvětlení často
nedočkají. Na druhou stranu rozhodně se nejedná o čtení, kde by měl
člověk vypnout mozek a jen se pobavit.
Klíč
je totiž v tom vypnout mozek pouze v určitém ohledu, u dějové
konstrukce a technické stránce scifi prvků. U Dicka nikdy není scifi
technizované a racionální, i v těch pečlivě psaných románech funguje
mnohem více na emocionální úrovni než na logické, natož v těch méně
učesaných jako je tento. Na druhou stranu je kniha plná velmi
zajímavých a závažných myšlenek, jako obvykle spíše až přeplněná na
úkor jejich důkladného rozboru. Za pochvalu zde však stojí především
postava Adamse, která je svou nerozhodností, výčitkami stejně jako
neustálými morálními selháními velmi uvěřitelná v kontextu
mystifikační roviny knihy.
„The
Penultimate Truth“ rozhodně nepatří k nejlepším Dickovým knihám. Na
druhou stranu přes šílené peripetie pořád patří k těm přístupnějším
knihám pro čtenáře zcela neznalých autorovy tvorby. Příběh smysl moc
nedává a čtenář si jej užije jen tehdy, pokud bude chvátat vpřed asi
tak stejně zběsile, jako jej Dick musel psát. Nicméně nosné motivy
a pocitová rovina dílo rozhodně vyzdvihují vysoko nad šedý průměr
scifi literatury.