Henrik Ibsen
Peer Gynt – Peer
Gynt – Peer Gynt – 1867
Na počátku hry
je Peer Gynt ještě mladíček, který bloumá od ničeho k ničemu, sní o
tom, jak by se stal císařem, ale při tom je jen vesnickým exotem.
Jeho charakter, který se v průběhu hry vyhrocuje, ale z principu
nemění, je založen na polovičatosti, neschopnosti zůstat pevně u
svého cíle a něco (co teprve všechno jako Brand) mu obětovat.
Peer není zlý a
je schopný cítit, přesto vždy vítězí jeho strach něčemu se upsat, za
něco být zodpovědný. V horách se setkává s trolím králem, jehož
heslo „sám sobě stač“ Peer Gynt ctí více než lidské „sám sebou buď“.
Je egoistou, jehož starost o sebe sama nabývá za všech situací
vrchu.
V rodné vísce se
do Peera osudově zamiluje nevinná dívka Solveig. Když je Peer vyhnán
z vesnice, následuje jej do jeho skromné chatrče v horách, kde chce
sdílet jeho osud. Peer ji má rád, ale bojí se, že by jí nedovedl dát
to, co by zasloužila, že by ji svou vlastní přítomností zkazil;
zároveň je ale také stále zbabělý a neschopný se vázat. Odjíždí
proto z Norska do světa.
Čtvrté jednání
popisuje téměř fantasmagorickými výstupy Peerovy zážitky ve světě.
Je to rozhodně nejslabší a nejrozvleklejší část hry – dokonce se
v divadelních inscenacích často vynechává, protože nic
podstatnějšího pro děj v ní ani není. Z Peera se zde stává
bezpáteřní obchodník s čímkoliv, co vynese, ovšem s ničím, co by jej
pošpinilo až příliš – ani špatnosti se není schopen zavázat. Snaží
se utvrzovat v tom, že je sám sebou tím, že je stále stejným
polovičatým Peerem, což ovšem, jak se později ukáže, je jen šizení
sebe sama, ne řešení.
V posledním
jednání se vrací už jako stařík zpět do rodného kraje. Setkává se
zde s postavou Knoflíkaře, který jej chce přetavit, protože nebyl
plnohodnotnou duší, nebyl sám sebou, nedokázal si vybrat vlastní
polohu. Peer se brání, že vždy byl sám sebou, trolí král mu však
dokazuje, že byl trolem, ne člověkem. Dále se zkouší vymanit
z hrůzné představy přetavení raději zatracením, ale ani satan o něj
nejeví zájem – jeho hříchy jsou příliš malé. Poslední naději Peerovi
poskytne Solveig, která na něj stále s láskou čeká. Skryje se jí do
klína, ona jej konejší a zpívá mu ukolébavku. Knoflíkář na závěr
prohlašuje, že se setkají na příští křižovatce, kde se uvidí.
„Peer Gynt“ je
hra o něco mladší než „Brand“, se kterou tvoří propletený celek. Obě
se věnují stejným tématům, jen s jiným přístupem – Brand se oddává
věci vždy jen úplně, Peer vždy napůl. Ani jeden nejsou hrdiny v tom
pravém smyslu, ale ani zavrženíhodnými padouchy.
Stejně jako „Brand“
je i „Peer Gynt“ veršovaný, byť trochu volněji. Co do celkového
dojmu je také zábavnější a pohádkovější, ale především působivější.
Zatímco „Brand“ je smyšlený ideál jednoznačnosti, Peerova filozofie
šedivého človíčka je až děsivě reálná. Peer je mnohem
ztotožnitelnější a pochopitelnější – a už tento samotný fakt trochu
děsí. V souladu s tím jde i konstatování trolího krále, že jeho
potomci se mezi lidmi množí jak houby po dešti.
Ani v tomto
případě se Ibsen nevyhnul jisté přeplácanosti, která jde v tomto
případě naštěstí lehko odstranit vypuštěním nezáživného čtvrtého
jednání. Celek pak působí těsněji a provázaněji, aniž by ztratil
cokoliv ze své podstaty.
Na rozdíl od
Branda, který v závěru hry umírá pod lavinou, je Peerův konec
mlhavější – můžeme se domnívat, že v poslední scéně zemře, stejně
jako že bude žit dále. Ne že by to bylo ale tak podstatné. Především
má ještě jiskřičku naděje, ještě má šanci něčím být díky lásce k Solveig.
To, že ještě není přetaven, je jistou nadějí i pro společnost
samotnou, že nikdy není pozdě na zlepšení.
V souvislosti
s tím je také nutno poukázat na úmyslnou nejednoznačnost i dalších
scén, nejen samotného konce, které jsou otevřeny různým
interpretacím. Je to záměrné, neboť Ibsen nechce, aby jeho hra
vyzněla pouze jako mravoučná teze, nýbrž aby přiměla diváka
k zamyšlení a utvoření vlastního úsudku, který zapůsobí daleko
hlouběji. Na druhou stranu to ale také nechává příběh poněkud
rozmlžený a nedokončený, což může působit v krajním případě až jako
jisté šarlatánství, kde umělec natřásá oponu a slibuje hory doly,
ale vytáhnout ji nemůže, protože za ní nic není. To, co bychom tam
však měli nalézt, si musíme sami vymyslet – a to je cílem hry. Pokud
se podílet nechcete a čekáte jen na jednoznačné ponaučení, které vám
autor předestře, zde jej raději nehledejte. Pozoruhodné dílo, které
se ke klasické literatuře řadí plným právem.