Umberto Eco
Ostrov
včerejšího dne – L’isola del giorno prima – The Island of the Day
Before – 1994
Příběh je
situován do sedmnáctého století a vyprávění je podáno jako
rekonstrukce událostí podle nalezených (nikdy neodeslaných) dopisů
mladíka Roberta de la Grive. Ten za bouře spadne z lodi a moře jej
paradoxně zanese k lodi jiné. Podaří se mu dostat na palubu, ke
svému překvapení však nenachází žádnou posádku. Ačkoliv Daphne, jak
se loď jmenuje, kotví poblíž ostrova, Roberto se na něj jakožto
neplavec nemá jak dostat.
Samota jej
přiměje vzpomínat na svou minulost a na události, které jej dovedly
až do této nezáviděníhodné situace. Vzpomíná na obléhání Casale (což
je dle mého názoru nejlepší část knihy), kterého se na straně
obránců sám účastnil, na dobu strávenou v Paříži, zejména v salonech
plných preciózního tlachání, a také na novopečeného kardinála
Mazarina, který jej donutil plavit se po mořích, aby odhalil možné
nové metody měření zeměpisné délky.
Brzy si uvědomí,
že na lodi zcela sám asi nebude. Objeví na lodi jezuitu, otce
Caspara, jenž se před ním ze strachu skrýval. Caspar Roberta zasvětí
do svých vědeckých hypotéz, mimo jiné také věří, že nedalekým
ostrovem prochází poledník protinožců a tedy i datová hranice. (Caspar
se totiž domnívá, že Bůh způsobil potopu světa tak, že bral vodu ze
včerejška a lil ji do současnosti, což chce také experimentálně
dokázat.) Také mu ozřejmí osud posádky Daphne – jelikož se kapitán
domníval, že Caspar zanesl na loď mor, ačkoliv jej ve skutečnosti
jen poštípal komár, s celou posádkou odplul na ostrov. Tam však
všechny zabili a snědli domorodci. Otec Caspar ale Roberta brzy
opustí – zahyne při pokusu dostat se na ostrov v primitivním
skafandru.
Roberto vidí
jediný cíl v dosažení břehů ostrova, a proto se snaží naučit plavat.
Také začne psát román o Ferrantovi, svém fiktivním bratrovi, jemuž
dával za vinu vše špatné, co se mu kdy stalo, a se kterým se nakonec
ztotožní. Ferrante dosahuje úskoky a podvody všeho, co chtěl Roberto
získat poctivě, dokonce se za něj vydává a získá lásku jeho milé.
Kniha končí Robertovým pokusem doplavat na ostrov.
„Ostrov
včerejšího dne“ je román zasazený do atraktivního období zámořských
plaveb a třicetileté války. Příběh je v jádru dobrý, ale kniha je
neuvěřitelně utahaná, plná filozofických úvah o vesmíru a
nekonečnosti Boha, pro sedmnácté století snad příznačných, zato
neskonale nudných. Ačkoliv v podobných románech rozhodně své místo
mají, v tomto případě překročil Eco mnohokrát zdravou míru.
První polovina
knihy je ještě celkem zábavná, ale také je do ní soustředěn téměř
celý děj. Jako kdyby se Ecovi nechtělo knihu ukončit a tak ji
k vlastní škodě stále natahoval. Výsledný dojem je dost rozpačitý,
v porovnání se Jménem růže či Foucaultovým kyvadlem je však
zklamáním docela určitě.