Dan Brown
Origin – 2017
Robert Langdon se vrací na scénu, tentokrát ve Španělsku. Zajde do
galerie, kde se jeho vědátorský kamarád Edmond (nápadně
připomínající Elona Muska) chystá světu odhalit, že náboženství je
blbost. A co čert nechtěl, zrovna to koupí kulkou mezi oči,
a prezentace, která měla otřást světem, je tak přerušena.
Edmond naštěstí vynalezl také umělou inteligenci Winstona, který
provádí Langdona „spletitou“ sítí indicií k tomu, aby nalezl heslo
ke znovuspuštění prezentace. Protože Edmond sice použil heslo, co má
42 (či kolik) znaků, ale také všude kolem trousil stopy, co že to za
literární klenot jako heslo použil. Logické.
No a
Langdon to heslo nakonec najde (pár scének s nájemnými vrahy, pár
mrtvol a modelkovitý doprovod v osobě budoucí královny Španělska
jsou již samozřejmostí), prezentaci spustí a vlastně se dozvíte, že
život vznikne z ničeho tak trochu samovolně. Což vás zrovna ze židle
nezvedne a s (ne)existencí boha to má společného asi tolik jako
předpověď počasí s receptem na guláš. Závěrečné trapno ještě
korunuje „nečekané“ odhalení, že nájemného vraha najal Winston, aby
svého stvořitele odpravil co nejmediálnějším způsobem, a přitáhl tak
větší pozornost k jeho světoborné prezentaci.
Ano,
z řádků výše ukapává znechucení po litrech. Origin je totiž debilní.
Ze začátku ještě takovým tím roztomilým způsobem, ale čím více
knihou postupujete a zjišťujete, že tohle není drobná hříčka, ale
nosná a jediná linka knihy, kde se neděje vůbec nic, debilita nabírá
netušených výšin.
Brown není úžasný literát. Ani to po něm snad nikdo nechce. A napsal
knihy, které mě vlastně celkem bavily. Je tak až s podivem, že sám
nechápe vlastní žánr. Dobrodružství Langdona fungují jako akční
průvodce po turistických místech a profláklých historických
událostech. Ani v jedné knize nebyl sice Brown schopný skutečně
použít historii, hledat poklad kohokoliv, relikvie čehokoliv, jen
čáral hesla na obrazy v galeriích. Ale aspoň nebyl tak pitomý, aby
aspoň efektně nehartusil historickými kulisami.
V
Originu se však s chutí pustil do něčeho, co mu nikdy nešlo, a to do
technothrilleru (Michael Crichton se musí obracet v hrobě děsem).
Přitom samotná zápletka až tak pitomá není. Problém je, že si
řeknete po 20 stranách „ok, tak tohle je to okaté řešení, copak asi
přijde za zvrat“. Ale Brown si dalších pár stovek stran jede nudné
pátrání po ničem a pořád si asi myslí, že vám jeho odhalení vůbec
nedošlo. A pak to na vás vybalí. A vy si pomyslíte jen jediné –
debil.
Nedá
se to ani dostkrát zopakovat, Origin je prostě esencí debility.
Ovšem nikoliv v zábavné formě béčkového filmu, ale debility okázale
nabubřelé. Pozitiva kniha nějaká má, Brownův styl je jednoduchý až
primitivní, ale nedá se mu upřít svižná čtivost; rozvážný úvod vás
také možná na chvilku zaháčkuje a Winstonova vševědoucnost je také
podmanivá. O to bolestivější je pak propad, který prohlubuje
dosavadní dno celé Brownovy tvorby.