Umberto Eco
Nulté číslo –
Numero Zero – 2015
Časopis Zítřek je v přípravě, redakce pilně pracuje na takzvaných
nultých číslech (v podstatě jde o vzorek, jak by měl jednou časopis
vypadat v ostrém provozu), nicméně cílem vydavatele není úspěch u
čtenářů, ale naopak jakési vydírání vyšších kruhů, které ochotně
zaplatí za to, aby periodikum nikdy světlo světa nespatřilo.
Hlavní hrdina a vypravěč knihy je šéfredaktorem tohoto magazínu; je
však spíše pozorovatelem než hybatelem děje. Jeden z redaktorů začne
pracovat na konspirační teorii, která stojí na tom, že Mussolini
nebyl zabit, ale ve skutečnosti byl zavražděn jeho dvojník. Od té
doby údajně spřádaly tajné služby plány na jeho návrat.
Jakkoliv se může zdát tato konspirace jako pouhé blouznění šílence,
je redaktor záhy zavražděn a hrdina knihy se v paranoidním záchvatu
stahuje do ústraní. V televizi však brzy nato proběhne dokument, kde
je prezentována valná část konspirační teorie, aniž by vzbudila
sebemenší zájem veřejnosti. Život se tak vrací do normálu.
„Nulté číslo“ je prezentováno jako nový román Umberta Eca, ale to je
spíše trik, kterým se nenechte oklamat. Román je velmi silné slovo,
řekněme raději novela. A to ještě novela dosti specifická, spíše
hříčka pojící dohromady pár nesourodých prvků než soběstačné a
cílevědomé dílo.
Námět ve zkratce připomíná „Foucaultovo kyvadlo“ – ale opravdu jen
ve zkratce. Tam, kde byly v „Kyvadle“ krásně vykreslené historické
události spojovány do fantastických konspirací a byly spíše jen
propojovány kostrou příběhu ze současnosti, je „Nulté číslo“ úplným
opakem. Jde o satirické epizodky kritizující úroveň současné
novinařiny a vlastně i společnosti jako takové, horko těžko slepené
dohromady parafrází již jednou použitého příběhu a okořeněné
nezáživnou konspirační teorií zmatlanou během pěti minut. Věřím, že
italského čtenáře znalého místních reálií dokáže tato fabulace
zaujmout o něco více, ale pro ostatní jde spíše o kulometný výčet
neznámých jmen.
Pokud vám výše uvedené přesto nevadí, dostanete opět jazykově
vytříbené počtení, tentokrát dokonce v kvapném (až překotném) tempu.
Celkově tedy příjemná kniha s pár vtipnými nápady, ale v porovnání s
„Foucaultovým kyvadlem“ velmi chudý příbuzný. A to i v prvém případě
by mohl být výsledek lepší, pokud by se Eco více věnoval učesání
dějové kostry – zápletka je zde až příliš viditelně podřízena
společenské satiře, než aby naopak kritika vyvěrala z příběhu. A to
jednoduše není dobře.