Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

Haruki Murakami

Norské dřevo – Noruwei no Mori – The Norwegian Wood – 1987

 

          Tóru Watanabe dokončuje střední školu, nemá mnoho přátel, zato se velmi sblíží se spolužákem Kizukim a jeho přítelkyní Naoko. Kizuki však znenadání spáchá sebevraždu, což hluboce poznamená jak Naoko, tak Tórua.

          Ačkoliv se Tóru s Naoko postupně stále více sbližují (až k prvnímu sexu, kdy Tóru zjišťuje, že Naoko byla dosud panna), Naoko se psychicky zhroutí a odjíždí do sanatoria v horách. Tóru za ní občas jezdí, nicméně v „reálném“ světě jeho život pokračuje a postupně se na vysoké škole stále více sbližuje se sebevědomou, soběstačnou dívkou Midori.

          Midori chce jejich vztah povznést na vyšší úroveň, Tóru ji však nedokáže vyhovět, neboť je stále zamilovaný do Naoko. Po dalších peripetiích, kdy se Naočin stav nezlepšuje, se nakonec rozhodne pro Midori. Naoko vzápětí spáchá sebevraždu – aniž by bylo jasné, zda o Tóruově rozhodnutí věděla či zda bylo důvodem pro její sebevraždu.

Tóru se však pod tíhou viny a pocitu, že Naoko zradil, psychicky zhroutí a vydá se nadlouho bezcílně toulat po Japonsku. Nakonec se díky pomoci Naočiny přítelkyně ze sanatoria (se kterou se také vyspí) dá jakžtakž dohromady a uvědomí si, že jediná cesta za štěstím je pro něj s Midori. Ta už je sice vzhledem k předchozím událostem vůči Tóruovi odtažitá, nicméně jej v závěru neodmítne.

 

„Norské dřevo“ je ryze vztahový román, plný rozjímání o životě, plný explicitního zobrazení sexu, sugestivně napsaný a velmi niterný; v porovnáním s ostatními díly Murakamiho zde také absentuje prvek jakéhosi nadpřirozena či groteskna, který je pro něj většinou typický.

Přes zdánlivou chválu výše musím bohužel říci, že mi kniha přišla plochá až nezáživná – ačkoliv jednotlivé pasáže jsou vždy velmi pohlcující a svižné, jako celek při zpětném pohledu pro mě „Norské dřevo“ nefunguje. Smutné pasáže jsou tklivé, sexuální opojné či znepokojivé (a je na zvážení, zda jich zde není přehršel jen pro lacinou poutavost), veselé zahřejí u srdce, ale jakoby snad k sobě ani dohromady nepatřily.

Tomu nepomáhá ani absolutní bezvýraznost hlavního hrdiny, o němž se v podstatě dá říct jenom to, že tak nějak existuje. Cítit s ním nějaké sympatie je pak velice těžké. Nálada románu se pak dá snad přirovnat ke knihám jako „Kdo chytá v žitě“ či „Snídaně u Tiffanyho“ spíše než k dalším Murakamiho slavným dílům.

Ve výsledku je pak asi rozhodujícím faktorem, proč bych se knize spíše vyhnul, její délka – vzhledem k nepříliš fungující soudržnosti díla je kupení dalších a dalších obdobných epizod pouze na škodu; co by se dalo vydržet na prostoru novely, zde na 400 stranách již velmi nudí.