Haruki
Murakami
Norské
dřevo – Noruwei no Mori – The Norwegian Wood – 1987
Tóru Watanabe dokončuje střední
školu, nemá mnoho přátel, zato se velmi sblíží se spolužákem Kizukim
a jeho přítelkyní Naoko. Kizuki však znenadání spáchá sebevraždu,
což hluboce poznamená jak Naoko, tak Tórua.
Ačkoliv se Tóru s Naoko
postupně stále více sbližují (až k prvnímu sexu, kdy Tóru zjišťuje,
že Naoko byla dosud panna), Naoko se psychicky zhroutí a odjíždí do
sanatoria v horách. Tóru za ní občas jezdí, nicméně v „reálném“
světě jeho život pokračuje a postupně se na vysoké škole stále více
sbližuje se sebevědomou, soběstačnou dívkou Midori.
Midori chce jejich vztah
povznést na vyšší úroveň, Tóru ji však nedokáže vyhovět, neboť je
stále zamilovaný do Naoko. Po dalších peripetiích, kdy se Naočin
stav nezlepšuje, se nakonec rozhodne pro Midori. Naoko vzápětí
spáchá sebevraždu – aniž by bylo jasné, zda o Tóruově rozhodnutí
věděla či zda bylo důvodem pro její sebevraždu.
Tóru se však pod tíhou viny a
pocitu, že Naoko zradil, psychicky zhroutí a vydá se nadlouho
bezcílně toulat po Japonsku. Nakonec se díky pomoci Naočiny
přítelkyně ze sanatoria (se kterou se také vyspí) dá jakžtakž
dohromady a uvědomí si, že jediná cesta za štěstím je pro něj s Midori.
Ta už je sice vzhledem k předchozím událostem vůči Tóruovi odtažitá,
nicméně jej v závěru neodmítne.
„Norské dřevo“ je ryze vztahový
román, plný rozjímání o životě, plný explicitního zobrazení sexu,
sugestivně napsaný a velmi niterný; v porovnáním s ostatními díly
Murakamiho zde také absentuje prvek jakéhosi nadpřirozena či
groteskna, který je pro něj většinou typický.
Přes zdánlivou chválu výše musím
bohužel říci, že mi kniha přišla plochá až nezáživná – ačkoliv
jednotlivé pasáže jsou vždy velmi pohlcující a svižné, jako celek
při zpětném pohledu pro mě „Norské dřevo“ nefunguje. Smutné pasáže
jsou tklivé, sexuální opojné či znepokojivé (a je na zvážení, zda
jich zde není přehršel jen pro lacinou poutavost), veselé zahřejí u
srdce, ale jakoby snad k sobě ani dohromady nepatřily.
Tomu nepomáhá ani absolutní
bezvýraznost hlavního hrdiny, o němž se v podstatě dá říct jenom to,
že tak nějak existuje. Cítit s ním nějaké sympatie je pak velice
těžké. Nálada románu se pak dá snad přirovnat ke knihám jako „Kdo
chytá v žitě“ či „Snídaně u Tiffanyho“ spíše než k dalším Murakamiho
slavným dílům.
Ve výsledku je pak asi rozhodujícím
faktorem, proč bych se knize spíše vyhnul, její délka – vzhledem
k nepříliš fungující soudržnosti díla je kupení dalších a dalších
obdobných epizod pouze na škodu; co by se dalo vydržet na prostoru
novely, zde na 400 stranách již velmi nudí.