William Gibson
Neuromancer –
Neuromancer – 1984
Příběh knihy se
odehrává v nepříliš daleké budoucnosti. Henry Case se živil jako
hacker (ve zdejším žargonu kovboj), nicméně po předchozím fiasku má
vypálené nervové spoje potřebné k připojení do počítačového matrixu.
Záhy se nicméně shledává s Armitagem, podivným bývalým vojákem,
který jej nechá za nemalé peníze dát do pořádku, aby mu pomohl s
obří hackovací akcí.
Case zjišťuje,
že Armitage řídí umělá inteligence, která si říká Wintermute. Ta
v podstatě usiluje o zničení sebe sama, resp. o upgrade na vyšší
úroveň existence. Dle plánu umělé inteligence se Case vydává na
orbitální stanici, kde sídlí zhýrale bohatá rodina Tessier-Ashpoolů,
která Wintermute vlastní.
Komplikovaná
infiltrace sídla Tessier Ashpoolů, probíhající jak na fyzické
úrovni, tak na úrovni počítačové, je nakonec úspěšná. Case se po
cestě shledává s protějškem Wintermute, jinou částí umělé
inteligence, která si říká Neuromancer. Zatímco Wintermute je spíše
plánovačem a analytikem, Neuromancer představuje osobnost umělé
inteligence.
Case nakonec
počítačové ochrany prolomí a Wintermute splyne s Neuromancerem;
umělá inteligence se povznese na vyšší úroveň a v podstatě se stane
ztělesněním celého matrixu. V závěru se ještě Case dozvídá, že
matrix navázal spojení s jinou umělou inteligencí z jiného hvězdného
systému.
„Neuromancer“ je
zajímavá sci-fi dickovského ražení; snové (či spíše kyberprostorové)
roviny se střídají s reálnými a čtenář je vržen do chaotického děje
bez větší přípravy, aby se sám zorientoval v hromadě hackerských
propriet a světě budoucnosti.
Nicméně v
porovnání s již zmíněnými dystopiemi P. K. Dicka je Gibsonův styl
mnohem techničtější a popisnější (což spádu knihy spíše brání), ale
na druhou stranu také výrazně logičtější (což je nejspíše dobře, byť
jistá absurdnost a nedovysvětlenost přece jen propůjčuje Dickovým
románům zvláštní nádech, díky kterému jsou právě tak populární).
„Neuromancer“ je
tak nevyčerpatelným zdrojem pro další kyberpunkovou literaturu,
nicméně jako samostatné dílo, byť zajímavé a zábavné, je přece jen
poněkud suché na to, abych jej zařadil na pomyslnou špici sci-fi
žánru. Jasný nadprůměr to ale bez diskuze je.