Michail
Afanasjevič Bulgakov
Mistr a Markétka
– Ма́стер и Маргари́та – The Master and Margarita – 1941
Mág Woland,
ztělesnění satana, přijíždí do Moskvy. Spolu se svým doprovodem
naruší běžný řád věcí, při kterých jsou občané města vystaveni
bizarním situacím, ve kterých jsou zrychleně odhaleny jejich odvěké
chyby a poklesky.
Woland ale
nepáchá zlo a malicherný svět měšťáckých postaviček je pro něj dosti
nezajímavý. Jeho pozornost upoutá až Mistr, spisovatel, který napsal
román o Pilátovi, ale dobová cenzura jej zakázala. Mistr je zlomený
a bojí se bojovat. A skončí v blázinci.
Mág si k sobě
povolá Markétku, Mistrovu milenku, která jej v práci podporovala a
cítí k němu lásku téměř fanatickou. Za doprovod na reji zlých sil o
sváteční noci ji slíbí navrátit k Mistrovi.
Svůj slib splní,
Mistr s Markétkou však na tomto světě již nemají místo, nejsou
schopni existovat v okolí. Ani Ježíš (který v Mistrově příběhu
prohlašuje zbabělost za nejhorší provinění) není ochoten Mistra
přijmout a žádá Wolanda, aby je vzal k sobě. Ti souhlasí, Woland je
nechá napít otráveného vína, které usmrtí jejich fyzická těla, a
odeberou se k němu na věčnost.
Hodnotit „Mistra
a Markétku“ je svízelné. Čtení samotné je dosti nudné, Bulgakov vrší
neskutečné množství epizodických výstupů, kde sice satiricky
zobrazuje na moskevských měšťácích obecnou lidskou povahu, ale chybí
jim jednak pointa a jednoznačnost (což vzhledem k povaze díla nemusí
ale asi každému připadat jako vada), jednak různorodost, což už
jasně nudí a otupuje čtenářovu pozornost.
V nánosu těchto
popisných řádění temných sil se může lehko ztratit samotný příběh
Mistra a Markétky, umně propletený s příběhem o Pilátovi. Odkaz ke
Goethovu Faustu je trochu zavádějící – Bulgakov vše posouvá a míchá.
Woland je zde spíše v roli toho, kdo osvobozuje a promíjí, než
v roli o zlo se snažícího démona, který mimoděk vykoná dobro. Tyto
dvě stěžejní linie se ještě proplétají s výjevy z Moskvy ve
fantasmagorický celek, takže román pak připomíná všemožně
propletenou halucinaci
Problém „Mistra
a Markétky“ tkví v tom, jak si vybrat, co je důležité, jak se zbavit
balastu, aby zůstal stěžejní příběh. Román má přibližně tři sta
padesát stran, přičemž ideální délka by dle mého byla o dvě stě
stran kratší. Musím se přiznat, že kniha na mě více zapůsobila skrze
doslov než skrze vlastní čtení. A takový stav, kdy stručná
rekapitulace příběhu zapůsobí více než dílo samotné, není
povzbudivý. Na druhou stranu druhé čtení, kdy už čtenář ví, na co se
soustředit, musí být mnohem příjemnější a možná se ke knize, někdy
daleko v budoucnu, ještě vrátím.