Antoine François
Prévost
Manon Lescautová
– Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut – Manon
Lescaut – 1731
Rytíř des Grieux
následuje karavanu vyhnanců, ve které je i jeho milovaná Manon. Na
cestě se setkává s vypravěčem, který mu štědře poskytne finanční
pomoc. O dva roky se vypravěč a des Grieux setkávají znovu. Rytíř mu
začne vyprávět svůj příběh od začátku, aby se mu odvděčil za jeho
pomoc alespoň objasněním svého osudu.
Za mlada byl dle
svých slov ctnostný a skvělý, žen si nevšímal a měl se stát rytířem
maltézského řádu. Potkal však krásnou dívku Manon, do které se
zamiloval na první pohled. Manon má však nejednu chybu – v podstatě
by se dalo říct, že má jen chyby. Ale je neskutečně krásná a des
Grieux by pro ni položil život. Utíkají spolu do Paříže, kde však
Manoniny hlavní nectnosti, marnivost a prodejnost, způsobí nejedno
neštěstí.
Manon se těší
přízni bohatých staříků, jež obšťastňuje svou krásou a mladým tělem.
Des Grieux toto nese těžce, přesto však nakonec pokaždé dává
přednost jí, odvrací se od svého otce, který na jeho život
s prostopášnou milenkou hledí nelibě, zneužívá přátelství svého
zbožného přítele Tiberge, hraje karty a často i podvádí. Když je
jednou uvězněn, dokonce zastřelí vrátného, jen aby mohl utéci za
svou Manon.
Manon však
k rytíři také není lhostejná a slibuje, že už naposledy využije
přízně štědrého boháče. Mají v plánu jej zesměšnit, vzít peníze a
utéci spolu. Jsou však přistiženi a zatčeni, Manon odeslána do
vyhnanství v New Orleansu. Des Grieux ji tam následuje a zprvu se
jim daří žít šťastným životem, nakonec však Manonina krása zapříčiní
další neštěstí a z města musí prchnout. Křehká Manon umírá kousek za
městem v náruči svého milého rytíře.
„Manon
Lescautová“ mě velmi zklamala, to musím říci rovnou. Snad i proto,
že jsem se na tento román velmi těšil pro jeho slavný příběh, byl
konflikt s realitou o to tvrdší.
Velkým problémem
je samotná vypravěčská technika. Krom toho, že Prévost je spisovatel
spíše průměrný a jeho styl nezáživný, zvolil také dost nešťastné
řešení pro vyložení příběhu samého. Vyzrazením konce hned na začátku
si naložil více, než dokázal utáhnout – je to krok sice půvabný
v tom, že může vytvořit tklivou atmosféru, dovoluje spisovateli vést
příběh k předem špatnému konci tak, že čtenáři sevře srdce při
každém klesnutí hlouběji do propasti. Bohužel, k tomu by bylo
zapotřebí především dvou věcí – spisovatelské grácie a velkého
příběhu. To první, jak už jsem uvedl výše, Prévost bolestně
postrádá, to druhé rozeberu níže, ale předem mohu říci, že selhal
v obojím. Zbyl tak jen nevzhledný, únavný román bez napětí a
hloubky, který drží nad vodou spíše to, co v něm čtenář vidět chce,
než co doopravdy vidí.
Co je také
poněkud sporné, je celkové vyznění příběhu – tím, že jej vlastně
celý vypráví des Grieux, je velmi otevřený interpretaci. To je sice
pěkné, ale vzhledem k autorově předmluvě, ve které nastiňuje své
záměry, trochu podezřelé. V podstatě jde o to, že uvažujícímu
čtenáři, kterého vzletný patos a samochvála hlavní postavy
nepřesvědčí, ale spíše v něm vzbudí podezření, bude des Grieux
připadat jako pokrytec a zhýralec. Neustále se ohání tím, jak je
ctnostný, ovšem prakticky vše, co dělá, je velmi pochybné. A nedělá
to ani s výčitkami či po duševním boji; naopak, páchá zločiny a
mravní prohřešky vcelku bezstarostně, skrývaje se za ctnostné jméno
lásky. Ve vyprávění sice občas hledá omluvy pro své činy, ale omluvy
velmi chatrné a opět pokrytecké.
Možná si
řeknete, že i kdyby to tak bylo, tak to přece nedělá knihu o nic
horší, pouze jinou. Byl bych na to ochoten přistoupit, ovšem problém
tím spíše narůstá – mělo-li by jít o příběh pokrytce a hříšníka,
který pro sebe hledá ospravedlnění v očích jiných, musel by být
napsán mnohem zkušeněji, aby vyniknul. Oproti tomu v prostinkém
příběhu o lásce se dá odpustit mnohé – jen ne pokrytectví.
Co říci na
závěr? Domníval jsem se, že Nezval tak nějak zhruba osekal původní
příběh a narouboval na něj krásnou poezii. Ovšem to není vůbec
pravda a musím se opravit – Nevzal z příběhu vykřesal, co se dalo,
vyloučil nepotřebné, pozměnil důležité a především celému dílu
vtiskl tón něžnosti a osudové lásky, který se v Prévostově románu
skrývá kdesi v koutě.