Friedrich
Schiller
Loupežníci – Die
Räuber – The Robbers – 1781
Hrabě Moor má
dva syny – Karla a France. Karel je trápí, vede totiž prostopášný,
zhýralý život. Franc je ovšem mnohem horší nadělení – využije
situaci ve svůj prospěch a bratra ještě více očerňuje. Obrátí naruby
i Karlovu snahu o usmíření a přiměje otce, aby Karla zavrhl.
Pro Karla je to
těžká rána a potupa, ze zoufalství se přidává k tlupě loupežníků,
která si jej přeje za svého hejtmana. Franc zatím dále intrikuje,
snaží se lstmi a výhružkami získat Amálii, Karlovu milou, a
falešnými zprávami o bratrově smrti přivést do hrobu svého otce.
Skutečně se zdá, že starý Moor zemřel žalem, na poslední chvíli se
však probudí z hlubokých mdlob; Franc však neváhá a otce alespoň
uvězní uprostřed lesů, kde má pojít hlady.
Po několika
nevýznamných peripetiích Karel se svou bandou loupežníků dorazí zpět
domů. Osvobodí otce z jeho vězení, aniž by se mu však dal poznat.
Chce potrestat France, ten však před nadcházejícím nebezpečím raději
spáchá sebevraždu. Starý Moor umírá zděšením, když poznává totožnost
svého osvoboditele a jeho krvavou minulost. Amálie se snaží spasit
Karla svou láskou, ten však již není schopen unést své výčitky –
zabíjí Amálii a jde se vzdát ve prospěch místního chudáka, neboť na
jeho hlavu je vypsaná tučná odměna.
Inu. No. Tak
snad raději začít tím pozitivním. „Loupežníci“ jsou vcelku příjemná,
svižná hra, jazykově velice barvitá, ale zároveň jednoduše
srozumitelná. Též prostředí je atraktivní a zhnusení ze stavu světa
vedoucí ke vzpouře je rozhodně vděčný motiv. Velkou chválu zaslouží
též zobrazení společenských a lidských problémů ve své
komplikovanosti, nikoliv prvoplánově černobíle.
Na druhou stranu
na tento klad navazuje dosti závažný zápor – ačkoliv se Schiller
dokázal vyhnout plochému kázání, nedokázal na druhou stranu dojít
k smysluplné pointě, nalezení odpovědí, ba často ani k položení
samotných otázek. Máme tu špatný stav světa. Máme tu hodnoty, které
byly opuštěny ve prospěch jiných (např. odklon od náboženství k ateismu,
od citu k rozumu) a jimž je připsána spoluvina na stavu světa. Máme
tu vzpouru, ovšem veskrze pochybnou a neúspěšnou. Vyznění se tedy
více než ke vzpouře přiklání k tápání. Ani smíření se stavem
společnosti, ani vzpoura proti němu není řešením – a těžko říct,
zdali se jedná o vyznění úmyslné.
Bylo by
samozřejmě omezené říci, že hra, která končí u tápání, je špatná – a
ani to říci nechci. Problém je však v nesouvislosti jednotlivých
epizod a roztříštěnosti jak ideové, tak dějové. A to nás přivádí
k problému ještě horšímu – místy až komickému ději.
Výchozí situace
přitom není špatná, obě hlavní postavy jsou propracované a především
poutavé – jak charismatický flamendr Karel, tak vypočítavý, bezcitný
křivák Franc. Zatímco v průběhu hry Karel sympatie ztrácí pro své
teatrální užvaněné výstupy a přeexponovanou (a často bezdůvodnou)
rozervanost hraničící s blbostí, Franc svou dokonalou bezpáteřností
a cynismem spíše získává.
Spojení Karlovy
a Francovy linie je dosti násilné, ale odpustit se dá; co je horší
je vyvrcholení příběhu, kde jakoby autor už měl hry dost a tak
nechal všechny postavy zhynout a za(sebe)vraždit. Je to konec sice
hamletovský (a nechám na vašem uvážení, jestli to považujete za
kompliment, či kritiku), ale ideově hře nijak nepomáhá. Karlův konec
z toho vyjímaje, ten s příběhem není v rozporu, ale například jeho
zavraždění Amálie (či sebevražda jednoho loupežníka kvůli nemožnosti
splnit Karlův úkol) je nad rámec smysluplnosti a přiměřenosti.
Na jednu stranu
jsou „Loupežníci“ dílo inteligentní a velice sympatické. Na stranu
druhou se dá vytknout neuvěřitelné množství chyb, které dojem kazí.
Hodnocení je tak možná rozervanější než samotné dílo, stažejní
klasika romantismu. S politováním také musím přiznat, že mnou
upřímně nenáviděný „Máj“ je svou konstrukcí mnohem smysluplnější a
důvody pro vzpouru dává opravdové a upřímné, nikoliv těžkopádně
vykonstruované. Ale přece jen je celkový dojem příjemný, a tak i
v hodnocení bych hru zařadil kamsi do lehkého nadprůměru.