Philip Kindred
Dick
Sluneční loterie
– Solar Lottery – 1955
Příběh románu se
odehrává v budoucnosti vzdálené přibližně dvě století. Stav lidské
civilizace zde není příliš povzbudivý; populace se dělí na občany s
klasifikací a „neklasy“, přičemž s těmi druhými se zachází jako s
otroky a s těmi prvními vlastně ne o mnoho lépe. Pracovní poměry
jsou založeny na systému přísah věrnosti, který odpovídá de facto
dobrovolnému vstupu do otroctví. Porušení přísahy se trestá smrtí.
Systému vládne
tzv. Quizmaster, jehož volí náhodné otočení Lahve. Zcela legálně se
také proti Quizmasterovi osnuje atentát. Vždy však může být vyslán
pouze jeden schválený vrah. Moc je v podstatě koncentrována spíše v
rukou obřích koncernů než oficiální Správy. Na druhou stranu Správa
disponuje sborem telepů, kteří vyslané atentátníky dokážou většinou
spolehlivě odhalit a zneškodnit.
Do tohoto světa
vstupuje hlavní postava příběhu, klasifikovaný Ted Benteley. Ten je
právě propuštěn z jednoho z obřích koncernů – ze ztráty zaměstnání
si však nic nedělá, naopak je rád, že je konečně zproštěn přísahy
věrnosti. Chce se dát do služeb Správy, protože se bláhově domnívá,
že tím unikne světu korupce.
Benteley složí
přísahu současnému Quizmasterovi Verrickovi; to se však ukáže jako
chyba, neboť správně měl složit přísahu funkci Quizmastera, nikoliv
Verrickovi jako osobě. Ukáže se, že Verrick byl před několika
okamžiky rozhodnutím Lahve sesazen ze své funkce a má jej nahradit
víceméně bezvýznamný technik Cartwright.
Cartwright se
připravuje na převzetí funkce, zdá se však, že jeho jediným cíle je
přežít ve funkci alespoň tak dlouho, aby jeho expedice dorazila k
mytické desáté planetě sluneční soustavy, které její vyznavači
říkají Plamenný disk. Když je však muž jménem Keith Pellig pověřen
postem vraha Quizmastera, začne se Cartwright hroutit pod psychickým
tlakem.
Benteley zatím
musí následovat sesazeného Verricka do jeho sídla, kde plánuje, jak
získat zpátky svůj post. Zde se Benteley dozvídá, co je Pellig
vlastně zač – organický robot, který může být dálkově ovládán. Jeho
„mysl“ tak lze přepínat mezi jednotlivými operátory, což sbor telepů
přivede do naprostého zoufalství.
Benteley se
stane jedním z operátorů a zapojí se do atentátnické mise. Dozví se
však, že jej Verrick podvedl a že robot má při dosažení svého cíle
explodovat, čímž dojde i ke zničení mysli, která bude s robotem
propojena. Benteley dezertuje a robota odvrací od jeho cíle; je od
něj sice v zápětí odpojen, ale aspoň se mu podaří zastřelit
Verrickova hlavního technika Moora právě ve chvíli, kdy se snaží
robota navést zpět ke Cartwrightovi. Moorovo vědomí zůstane uvězněno
v robotovi – Moore však nemá sebemenší touhu nechat se vyhodit do
vzduchu, a proto v robotově těle odlétá za expedicí k Plamennému
disku. Domnívá se totiž, že zakladatel sekty vyznavačů desáté
planety John Preston stále žije i po dvou stech letech za hranicemi
známé sluneční soustavy, jelikož jeho hlas byl zachycen vyslanou
expedicí v neprobádaném vesmíru. Moore doufá, že by mu Preston mohl
s jeho stavem pomoci. Zjišťuje však, že se jedná jen o holografický
záznam a následně spáchá sebevraždu.
Benteley prchá
za Cartwrightem, který jej nechá složit přísahu funkci Quizmastera.
Verrick se sice dožaduje potrestání Benteleye, soud mu však nedá za
pravdu, jelikož Verrick plánoval poslat Benteleye bez jeho vědomí na
jistou smrt. Verrick se poté pokusí vydírat Cartwrighta, ten nakonec
kapituluje a přenechá mu funkci Quizmastera. V zápětí Verricka
chladnokrevně zastřelí. Vzhledem k právnímu systému zcela legálně.
Dalším Quizmasterem se stává Benteley, jelikož se ukáže, že
Cartwright dokázal ze své pozice technika již dávno zmanipulovat
výsledky losování Lahve.
Příběh nastíněný
výše ještě zdaleka není kompletní. Spousta dalších kliček a odboček,
stejně jako postav (a to velmi dobře prokreslených) ještě schází.
Kniha je navíc relativně krátká. A přesto výsledek nepůsobí
chaoticky ani hloupě.
Pro Dicka je
celkem typické, že příběhová linka je záměrně šílená. Někdy je cílem
ladění bizarně ironické (např. Hráči z Titanu), někdy spíše temně
depresivní (např. Sní androidi o elektronických ovečkách?). „Solární
loterie“ jednoznačně patří do druhé kategorie.
Podstatné
je především to, že atmosféra funguje, je snově zastřená, temná a
tísnivá, přesto ale nepůsobí nijak „cize“ – odráží zcela současné
(resp. nadčasové) problémy a obavy lidské společnosti. Tempo příběhu
je strhující a umím si představit, že by podle této předlohy mohl
být natočen působivý scifi thriller. Dick navíc dokáže i vypjaté
okamžiky končící často smrtí příběhově důležité postavy podat bez
zbytečného patosu či sáhodlouhé přípravy, gradace a pointy – a o to
mrazivěji pak takové dějové zvraty působí.
Trochu
nespravedlivý vůči čtenáři je fakt, že události často předběhnou
vysvětlení, což se týká především pravidel, na nichž je společnost v
budoucnosti postavena. Jisté tápání je však u Dicka běžné a
pravděpodobně i cílené. Jednak ponechává více prostoru pro
představivost, jednak je pak také možné nelogičnosti v příběhu
přičítat spíše nedovysvětlení než nepromyšlenosti.
„Solární
loterie“ představuje typický dickovský román v nejlepší formě. Je s
podivem, že není moc známý ani dostupný (alespoň u nás). Rozhodně se
tak jedná o zapadlý klenot, který je jasnou povinností pro fanoušky
autorovy tvorby, ale neměli by jej ignorovat ani ti ostatní.