Michael Faber
Kvítek karmínový
a bílý – The Crimson Petal and the White – 2002
Sugar je
prostitutka. A ne ledajaká – je vyhlášené po celém viktoriánském
Londýně. Její osud však po útrpném dětství, kdy ji její vlastní
matka využívala jako zboží ve svém bordelu, zamíří lepším směrem,
když její šarm uhrane Williamu Rackhamovi, nanicovatému synovi
bohatého průmyslníka.
William si Sugar
velmi oblíbí a rád by si ji ukradl jen pro sebe. To ho dokope ujmout
se otěží otcova voňavkářství, které za nemalého přispění Sugar začne
skutečně prosperovat. William má však více problémů – jeho žena
Agnes je regulérně šílená, nedokáže reflektovat existenci vlastní
dcery (která tak žije v ústraní s chůvou) a věří na pomoc od andělů
(kterým se paradoxně stane Sugar, která Agnes nejednou pomůže).
Zbohatlý William
si Sugar nastěhuje do najatého bytu a celkem ji rozmazluje. Sugar by
mu však chtěla být blíže, a tak po odchodu guvernantky přesvědčí
Williama, že by ji měl do svého domu uvést právě na tuto pozici.
Která sice Sugar paradoxně padne a se šestiletou Sofií si vytvoří
láskyplný vztah, na druhou stranu pro Williama se stane spíše
služkou než milenkou a jejich vztah slábne.
Mentální choroba
Agnes se zdá neudržitelná a William se nechá doktory přesvědčit
k jejímu hospitalizování v blázinci, čehož se Agnes příšerně bojí.
Sugar se William zhnusí a Agnes dopomůže k útěku (kdy z knihy mizí
nasměrována do kláštera, jestli tam však dojede, či skoná při
vlakovém neštěstí téhož dne, zůstává neobjasněno). William nakonec
v márnici určí jedno tělo jako její a z nešťastného manželství je
vysvobozen.
Vztah s Sugar se
moc nelepší, a když se dozví, že je těhotná, rozhodne se ji vyhnat.
Sugar se sice nejspíše podařilo po několika pokusech potratit a
snaží se Williama přimět k rozumu, ten si však nenechá říct (a
paralelně si namlouvá místní lady, se kterou se může ukazovat
veřejně). Sugar má však nemálo našetřeno z Williamovy štědré éry a z
domu prchá (byť se kvůli tomu musí podvolit chlípnému kočímu) i se
Sofií, pravděpodobně směrem do Austrálie. Zubožený William pobíhá po
Londýně a ještě si pošramotí nohu, když se Sugar domáhá v londýnském
bordelu. Pak se s námi kniha rozloučí a je konec.
„Kvítek
karmínový a bílý“ je masivní kniha o více jak devíti stech stranách,
na něž působí výše uvedený příběh trochu nedostatečně. A skutečně
krátit by se dalo, a dost, ale na druhou stranu nelze říci, že by
nebyla jediná pasáž čtivá a zábavná. Rozečtenou jsem ji měl sice asi
pět let (zkuste někam tahat takovou cihlu), ale co už.
Faber totiž
vypravěčsky exceluje (stejně jako je vydařený český překlad), často
promlouvá přímo ke čtenáři, pomrkává po něm, boří běžná pravidla
románu (jako „tyhle postavy si naposledy dobře prohlédněte, už je
nespatříte“), ale zároveň se snaží evokovat typický román
devatenáctého století jako Janu Eyrovou či Madame Bovaryovou.
Jednoznačný selling point je však erotično, či spíše explicitní
sexualita, kterou knize propůjčuje prostitutka jakožto hlavní
hrdinka. S naturalistickou věcností je vyobrazen každý styk (či
myšlenka na něj), postavy nejsou redukovány na bezhlavé souložníky,
ale téměř každá postava má prostě sex jako součást svého nastavení a
tužeb, byť třeba jen těch skrytých. Což je něco, co v těch
zaprášených románech nenajdete, ale na druhou stranu sílu „Kvítku“
stejně vidím spíše v elegantním vypravěčství a napínavém příběhu,
tedy v méně prvoplánových kvalitách.
Malý komentář si
zaslouží i samotný konec knihy, který zanechává čtenáře poněkud
neukojeného. Po téměř tisícovce stran by člověk čekal nějaké
bombastické vyústění, pointu, velké gesto, třeba jako to z Červený a
černý. Faber toto opět trochu po vzoru tradice naplňuje a trochu
uhýbá. Naplňuje tím, že tempo i nálada knihy skutečně graduje
k osudovosti (útěk Sugar přečtete se zatajeným dechem v rychlém
tempu) i okázalosti (při útěku se jí rozsype kufr a její nedopsaný
román o nechutnosti mužů i deník Agnes o trápení v manželství se
rozletí po Williamově čtvrti), ale uhýbá v nedopovězenosti
jednotlivých linek.
Trochu váhám,
jestli je to dotek génia, či prostý kalkul – na jednu stranu to
totiž působí jako berlička („nevím, co bych vymyslel dostatečně
dechberoucího, tak to radši nechám v mlze a ještě přiznaně zamávám
čtenářům, že už bylo dost“), na stranu druhou pozorný čtenář dost
náznaků pochytí, a čím více budete nad koncem přemýšlet, tím spíše
vám bude připadat jako „hotový“. Celkově tedy nelze než smeknout a
knihu doporučit, byť v převyprávění může působit jen jako modernější
Jana Eyrová s prostitutkou navrch...