Philip Kindred
Dick
Dr. Krvemsta
aneb Jak se nám vedlo po bombě – Dr. Bloodmoney, or How We Got Along
After the Bomb – 1965
V blízké
budoucnosti je svět rozbombardován a civilizace – či spíše její
zbytky – se nejistě staví znovu na nohy. Lidské komunity jsou od
sebe izolované, jediný kontakt obstarává astronaut Walt Dangerfield,
který měl v době katastrofy odcestovat do vesmíru, a tak uvázl na
oběžné dráze. Ze svého satelitu den co den vysílá dolů na zem hudbu,
své postřehy či předčítání ze světové klasiky.
Děj knihy není
příliš výrazný a jednolitý, jedná se spíše o souběh drobných epizod.
Hlavní linka se váže k fyziku Bluthgeldovi, který chybným propočtem
způsobil první atomové katastrofy; poté byl veřejně nenáviděn, což
jej přivedlo v podstatě na pokraj šílenství spojeného s megalomanií.
Bluthgeld se po
celosvětové katastrofě skrývá v utajení a zdá se, že i za tuto si
klade vinu. Domnívá se, že má nadpřirozené síly, které ve chvíli,
kdy se cítí ohrožen, chce uvést v pohyb a zničit svět pro jistotu
znovu.
Katastrofy
stvořily mutanty všeho druhu – jedním z nich je Hoppy, chudák bez
nohou a rukou, odkázaný na svůj mechanizovaný vozíček, kterého
Bluthgeldův první přehmat na druhou stranu obdařil telekinetickými
silami. Pomstychtivost vůči „normálním“ lidem v něm pomalu bublá; je
to sice on, kdo Bluthgelda zneškodní (byť není jasné, zda skutečně
nějaké síly měl, či šlo jen o Hoppyho zručnou manipulaci), ale začne
také s dětskou krutostí celou venkovskou komunitu tyranizovat.
Hoppy usiluje
též o ovládnutí satelitu Walta Dangerfielda, což se mu na krátkou
dobu podaří. Záhy je však zneškodněn jiným mutantem a další
katastrofa je snad o něco oddálena.
„Dr. Krvemsta“
mezi typické Dickovy romány rozhodně nepatří. V prvé řadě je
vážnější. Ačkoliv obsahuje stejně – či možná ještě více – bizarní
představy vědeckofantastických hrůz, chybí jim obvyklá
sebeironičnost či grotesknost a vlastně o ně ani moc nejde. Též
příběh samotný zde hraje menší roli než je obvyklé.
Vyznění knihy je
postaveno na obnažení lidské podstaty v nehostinném
postapokalyptickém světě. A to jak toho dobrého, tak zlého – nicméně
nejde o ploché moralizování, tyto postřehy se odehrávají spíše
mimoděk, v detailech. Ačkoliv prostředí románu je dosti chmurné,
autorova víra v převahu těch dobrých stránek (pospolitost,
solidarita, zájem o umění či „obyčejná“ podnikavost) dělá z knihy
čtení v podstatě optimistické.
Upozadění
příběhu má svá úskalí – jednak je vyústění knihy poněkud nevýrazné,
jednak to, co z příběhu zbylo, občas lehce skřípe a celek pak působí
koncepčně chaoticky. Na druhou stranu některé nápady jsou skutečně
působivé – osamělost Dangerfielda na orbitě má v sobě něco až
poetického. Velkým plusem je též Dickův svižný a čtivý styl.
Je těžké knihu
někomu doporučit. Fanouškům P. K. Dicka ano, to je samozřejmost. Pro
ostatní bude pravděpodobně lepší začít u přístupnější Dickovy knihy
– nicméně pokud chcete experimentovat s netradiční sci-fi, je dobrou
volbou jakýkoliv Dickův román.