Haruki Murakami
Kronika ptáčka
na klíček – Nedžimakidori kuronikuru – 1995
Tóru Okada moc
nezapadá do svého okolí. Pracoval v advokátní kanceláři, ale práce
jej nebavila, tak v ní skončil, poklízí doma a vydělává jeho žena.
Hledá, jakým směrem by se měl jeho život ubírat, ale k žádné změně z
počátku nedochází. Neschopnost začlenit se do běhu „normální“
společnosti jej provází po celou knihu.
Následně se
Tóruovi ztratí kocour, kterého pak hledá po okolí; brzy nato se mu
však ztratí i žena Kumiko. Přes svého švagra Wataju, odpudivého
politika bez jakýchkoliv známek empatie, se dozvídá, že Kumiko měla
poměr s jiným mužem a nehodlá se k Tóruovi vrátit.
Tóru následně
prožívá řadu bizarních příhod a snových výjevů na cestě za
znovunalezením Kumiko. Wataja je představitelem zla, které Tóru musí
překonat, aby se dostal ke Kumiko; zároveň však musí překonat i blok
na své a Kumičině straně, aby mohli najít znovu cestu k sobě. Zdá
se, že si sami sobě brání ve společné budoucnosti.
Tóruovo pátrání
po Kumiko se proplétá s příběhem poručíka Mamijy, veterána druhé
světové války, který prožil zvěrstva, která páchala japonská armáda
v Číně, účastnil se masakru u řeky Chalcyn a následně prožil utrpení
v sovětském koncentračním táboře. Jeho vyprávění končí konfrontací
se sovětským bestiálním důstojníkem, který nechal stáhnout z kůže
Mamijova spolubojovníka a Mamiju samotného hodil na dno studny, kde
přežil jen zázrakem. Mamija má šanci důstojníka zastřelit, ale
nedokáže to. Mamija ve svém životě již není schopen pro něco se
nadchnout, v podstatě jen vegetuje do své smrti, která stále
nepřichází.
Tóruův osud je s
Mamijovým propletený – sám dobrovolně leze do studny na sousedním
pozemku, kde se zavírá a v absolutní tmě medituje; snaží se zde také
ve snových vizích projít stěnou studny do tajemného hotelu, kde
cítí, že je uvězněna jeho žena. Po jednom z těchto dobrodružství se
mu objevuje na tváři temná skvrna.
Dobrá zpráva je,
že se Tóruovi vrací kocour, ženu však stále nenalézá. Wataja ve své
politické kariéře stoupá a zdá se, že svým bezpáteřním zlem a
absolutní absencí názoru skrytou za líbivými frázemi postupně
ovládne společnost. Tóru se vydává na poslední misi do studny,
podaří se mu proniknout znovu do hotelu, kde se setkává s Kumiko;
umlátí neznámého útočníka ve tmě baseballovou pálkou, ten jej přitom
bodne do tváře. Kumiko však mizí.
Tóru jen taktak
přežije a dozvídá se, že Wataja je v komatu. Kumiko jej následně v
nemocnici zavraždí a sama se udá. Tóru zjišťuje, že skvrna na tváři
zmizela. Je rozhodnut čekat na Kumiko, až se vrátí z vězení – její
trest by snad neměl být dlouhý.
„Kronika ptáčka
na klíček“ je – stejně jako ostatní Murakamiho díla – napsaná svěžím
vypravěčským stylem a čtení příjemně ubíhá i ve chvílích, kdy čtenář
absolutně neví, co se vlastně v knize děje. Trochu přepálená se však
může zdát délka knihy, přes 700 stran textu je skutečně trochu moc –
ale vzhledem ke spisovatelské zručnosti Murakamiho to až tak nevadí.
S délkou knihy
souvisí i spletitost děje, kde se různé linky překrývají, postavy se
objevují a zase mizí, jejich logická funkce je často minimální a
spíše fungují na pocitové či symbolické úrovni. Shrnutí výše mapuje
ty linky, které v celkovém kontextu dávají smysl jako kostra
příběhu, ale je jich mnohem více.
Sympatické je,
že na rozdíl třeba od „Kafky na pobřeží“ není symbolická rovina tak
obskurní a přepálená, spíše se drží v civilní rovině a i její
dešifrování je – alespoň pro mě – o něco snazší. Obdobně jako
většina Murakamiho děl pak i toto vyžaduje především interpretaci od
čtenáře a to, co si v knize kdo najde, se může různit.
Aby Tóru mohl
začít žít skutečný život, potřebuje překonat něco, co sám neví, co
je. Ve snových pasážích se o to postupně snaží a zdá se, že na konci
příběhu se mu to i podaří, neboť jeho skvrna na tváři zmizí a
představitel manipulace a povrchní líbivosti Wataja je poražen.
Porážka přichází za velkou cenu, ale spíše by se dalo říct, že právě
proto, že přichází za velkou cenu, má jeho porážka pro Tórua a
Kumiko smysl. Ale jak říká v knize sám Tóru – mohlo být i hůř. To je
však jen polovina příběhu.
Vlastní náplň
Tóruově cestě dává vyprávění o půl století starší, a to pouť
poručíka Mamijy a odkaz druhé světové války. Jde o vyrovnání se s
vlastní poskvrněnou minulostí a přijetí trestu, bez kterého není
možné dál pokračovat ať už v životě jednotlivce, či společnosti.
Bez ohledu na
to, zda interpretace výše smysl dává, či nikoliv, se mi tato pointa
zdála jako celkem neobjevná a i na rok 1995 poněkud zastaralá.
Zajímavé však je, že (alespoň dle doslovu) japonská společnost
nebyla schopná se ke zvěrstvům páchaným v Číně přihlásit, učebnice
dějepisu jsou redigovány a válečná minulost vykreslována v mnohem
příznivějších barvách, než tomu ve skutečnosti bylo. V tomto
kontextu je pak poselství knihy výrazně palčivější, neboť nejde jen
o memento historických událostí, ale především výzvu pro současnou
generaci, aby se s nimi vyrovnala.