Zdena Frýbová
Malinkatý kretén
– 1993
Kniha je
koncipována jako humoristický román o ženě se dvěma skotskými
teriéry, místy prokládaný názory na soudobé politické dění a
(bohužel) vlastně názory naprosto na všechno. Hrdinkou knihy je
spisovatelka Ela, které její manžel Oldřich oznámí, že se chce
rozvést. Pro ni to však místo rány je spíše vysvobození a impulz do
života.
Se svými psy se
navíc dokáže „dohovořit“, respektive přisuzovat jim myšlenky a
určité styly projevu. V podstatě nejde o nic jiného než o jakési
hrátky s přemýšlením a svědomím, skutečně se nemusíte bát nějaké
surrealistické pohádky či béčkového hororu. Tento prvek je ze
začátku příjemný a obohacující, nicméně postupem času se ohraje a
začne až trochu otravovat. To je ovšem spíše vada toho, že psi toho
často moc neříkají obsahem, jen pomáhají nahrávat vypravěčce na
vtipy – to funguje, dokud jsou vtipy zábavné; když ochabnou, stane
se otravnou i samotná technika.
Nicméně zpět
k příběhu. Jak už bylo řečeno, Ela má dva psy – Andrýska a Ronánka.
Andrýsek je paličatý, povznesený intelektuál, Rony ješitný, šišlavý
spratek. Paničku neposlouchají, neboť příkazy berou spíše jako
návrhy či prosby (tento komentář je bohužel čtenáři otlučen o hlavu
několikrát). Vycvičit je nedokáže, neboť Andrýsek je vznešený od
přírody a tvrdí, že o Ronyho se postará sám, když je třeba, a tak
jej brání, když ho chce Ela trestat. Toto schéma se opakuje v knize
do aleluja a postupně mě začalo vyloženě dožírat. Autorka je buď
senilní, nebo považuje za senilní své čtenáře. Opakování bez invence
či sebemenší obměny skutečně vtipnosti neprospívá.
Nepříliš obsažný
příběh tedy začíná rozvodem. Ela si užívá svobody, žije tak, jak jí
to vyhovuje, nicméně Oldřich do jejího života stále trochu zasahuje.
Začne chodit s chronicky hypochondrickou Květou, které navíc pořídí
psa jak tele, jehož se nebohá Květa k smrti bojí. Díky Elině
nekonečné moudrosti se však i tuto nesnáz podaří vyřešit.
V průběhu celé
knihy se přátelé Elu snaží zatáhnout do politického života.
Schůzování těchto stran a pseudostran skýtá neomezený prostor pro
glosování politiky i nejlepší humorné výstupy celé knihy.
Vzhledem k tomu,
že příběh zjevně nevydal na tolik stran, kolik si autorka slibovala,
je do knihy vsunuto velice nudné intermezzo s výletem do Beskyd. Zde
humor – alespoň inteligentní – zcela absentuje, zato se tu zjevně má
ženské srdce tetelit nad nezvladatelným spratkem Sašíkem. Těžiště
beskydské vsuvky spočívá v mírně detektivní a psychologické zápletce
s narušeným dítětem, které svou mladší sestřičku zavře do kufru auta
a celý hotel i s policií po ztracené chudince pátrá. Rozmluvy Ely a
policejního komisaře jsou někdy až k smíchu; nicméně druhotně,
neúmyslně. Svou pitomostí a strojeností jako by kopírovaly rozhovor
dětí hrajících si na policisty a na zloděje.
Jak je jistě
patrné už z popisu příběhu, kde jsem se neubránil několika kritickým
komentářům, kniha mě příliš nenadchla. Předem bych chtěl říci, že
nejsem tak naivní, abych na ni kladl nároky jako na romány od
Umberta Eca. To vážně ne. Jde jen o odpočinkovou, zábavnou četbu – a
i v tom ohledu mám bohužel hodně co vytknout.
První, nepříliš
zásadní věcí pro tento žánr je vypravěčský styl. Působí průměrně,
místy až amatérsky, kvůli jazykové pestrosti a libozvučnosti si
knihu určitě nekupujte. Vážným problémem se toto stane ve chvíli,
kdy knize dojde tempo; tam už si nenápaditosti a mechaničnosti
projevu budete bolestně všímat.
Dále také
autorčiny spisovatelské kvality nestačí na vážnější témata, do
kterých se pouští – politiku zvládá lehce, ale charakterové sondy už
působí ploše až naivně. Poslední výtka v tomto ohledu směřuje
k některým infantilním slovům, která mě postupem času začala tak
vytáčet, že jestli je přede mnou někdo vysloví, bez milosti ho
prohodím oknem. Konkrétně se jedná o hrůzy typu „chlapínkové“ či „kecánkovat“
nebo zkomoleniny jmen jako „Kikina“ a „Sašík“.
Co je otázkou
vkusu a sympatií (a dost možná i pohlaví), je samotná osoba
vypravěčky. Svým všeznalým, blahosklonně arogantním přístupem dost
možná bude nejednoho čtenáře iritovat. Například v líčení některých
lidí jako výborných, vzdělaných, schopných a nesobecky obětavých,
kteří se náhodou shodují všichni v tom, že mají strašně rádi zase
oni ji, by ji člověk nejraději zaškrtil.
Poslední
záležitostí, kterou chci ještě rozebrat, je umělé tvoření vtipných
situací především v druhé polovině knihy. Schyluje se k problému, o
kterém nám vypravěčka poví. Když k ní přijde postava s problémem,
jen slabomyslný čtenář by očekával problém jiný než předem
avizovaný. Nicméně Ela si začne domýšlet naprosto nesmyslné
konstrukce, jen aby při vyjevení problému – přirozeně toho
očekávaného – mohl nastat „nečekaný“ zvrat. Tato mechanika se
opakuje asi třikrát v naprosto stejné podobě, což je možno chápat
jako další argument pro předpokládanou senilitu cílových čtenářů.
Dost možná to
vypadá, že na takový brak plýtvám spoustu času a úsilí na sáhodlouhý
referát. Hlavním důvodem pro to je především zklamání – ať už jsem
napsal desítky výtek, prvních sto stran kniha funguje skvěle,
dokonce jsem se i smál nahlas, což se mi moc často nestává. Skončit
v té době, dal bych jí bezpochyby hodnocení velmi vysoké. Nicméně ze
zbytku knihy čiší protahování, absence nápadů, humoru, klišé střídá
klišé, mechanická výstavba vtipů a zápletek vyloženě znechucuje a
kazí i záblesky dřívějšího humoru (jako jeden příklad za všechny
poslouží „rodinný typ s ručením omezením“).
„Malinkatý
kretén“ je ukázkovým příkladem, jak dobře začít a pak všechno
naprosto zmršit. Jistě, je to humoristický román, nedají se na něj
klást přehnané nároky, ale pokud nudí a otravuje, je to prohřešek
pro žánr neodpustitelný. Nicméně jste-li padesátiletá žena se
skotským teriérem, patrně budete k nedostatkům knihy mnohem
shovívavější.