Sofoklés
Král Oidipus – Oἰδίπoυς
τύραννoς – Oedipus the King – 429 př. n. l.
Město Théby
sužuje morová epidemie. Král Oidipus posílá pro věštbu, aby se
dozvěděl, jak by mohl usmířit bohy. Zjišťuje, že musí odhalit a
zabít či vyhostit vraha předchozího thébského krále Láia. Oidipus
okamžitě vyzývá všechny obyvatele, aby se po zločincovi pustili.
Oidipus však
netuší, že je vrahem sám. Bylo mu věštěno, že zavraždí svého otce a
ožení se svou matkou, proto se rozhodl opustit domov a vydat se do
Théb. Po cestě tam se dostal do křížku s neznámým cizincem, kterého
i s jeho družinou zabil.
Smutnou souhrou
osudu jej však jeho praví rodiče, vládci Théb, ze stejného důvodu
nechali odnést do hor vstříc jisté smrti. Jen díky měkkému srdci
poddaných se nakonec dostal až do rukou bezdětného korintského
krále, který jej přijal za vlastního.
Oidipus se opět
obrací na věštce, když však označí jeho jako původce nepřízně bohů,
urazí se a obviňuje všechny kolem ze spiknutí. Zprvu je přesvědčen,
že se věštby mýlí a vysmívá se jim, záhy však odhaluje drtivou
pravdu a propadá zoufalství. Iokasté, Oidipova žena a matka, spáchá
sebevraždu, Oidipus si vypíchne oči a odchází do vyhnanství.
„Král Oidipus“
je velmi povedená tragédie, která čerpá z řeckých mýtů. Ačkoliv
v době, kdy se děj odehrává, se vlastně již hodně z příběhu stalo, a
to, co se stane, je předem dané od začátku, udržuje si hra pozornost
a napětí s nečekanou silou.
Tragický osud
Oidipův, za který si ani sám nemůže, paradoxní shoda okolností a
tíha výčitek, která se v hrdinovi probouzí, když se dozvídá pravdu,
to všechno je až hypnoticky poutavé a nesmírně působivé.
„Král Oidipus“
tedy není zaprášené klasické drama, které by člověk měl znát jen
proto, že je klasické; je velmi dobré i samo o sobě.