William
Shakespeare
Král Jan – The
Life and Death of King John – 1595
Po smrti krále
Richarda I. dochází v Anglii k nepřehledné situaci. Podle Richardovy
vůle by se měl stát králem jeho nejmladší bratr Jan, podle
nástupnické linie spíše Artur, syn staršího bratra Geoffreyho.
Za Arturova
práva se postaví francouzský král, Jan má za sebou anglická vojska.
Před městem Angers svedou několik bitev, výsledek je však
nerozhodný. Nakonec dojde k dočasnému smíru, když Jan zasnoubí svou
neteř se synem francouzského krále. Křehké příměří je však v zápětí
rozbito sporem s Římem – Jan papeže odmítá, francouzský král se však
oponovat neodváží.
V následující
bitvě Jan vítězí a zajme Artura. Vrací se do Anglie, kde nechá
Artura zavraždit – k tomu sice nedojde, neboť vrahovo srdce je
naštěstí měkké, o několik chvil později však Artur umírá v podstatě
nešťastnou náhodou. Proti Janovi se tak obrátí i místní šlechta a
spojí se s francouzskými vojsky.
Neštěstí však
stíhá obě strany, a když se vzpurní páni dozvědí, že francouzský
král se jich chce po válce zbavit, raději zase zběhnou zpět
k Janovi. Ten je však otráven mnichem, když pobývá v klášteře.
Králem se stává jeho syn Jindřich III. Francouzská vojska se stahují
a je uzavřen důstojný mír.
Ačkoliv
tematicky patří „Král Jan“ zjevně mezi Shakespearova dramata
z anglické historie, je nutno podotknout, že se rozhodně nejedná o
typického zástupce této kategorie. Jednak autor pro námět sahá
hlouběji do historie než obvykle (což není příliš podstatné), jednak
ladění hry je groteskní, často až fraškovité.
Hra je
v podstatě postavena na chaotických zvratech, které postavy nejsou
často schopny ovlivnit a čtenář (či divák) očekávat. Vývoj hry je
spletitý a první třetinu hry zabere jen zorientování se ve výchozí
situaci. Šílené peripetie, vylíčené zde často až s černým humorem
(např. smrt Artura, když se vrhá z hradeb se slovy, že se mu „snad
nic nestane“ a o pět vteřin později umírá; souboje vojsk před městem
Angers, kde obyvatelé města čekají jak na tribuně, které vojsko bude
silnější a kterému kandidátovi přiřknout právoplatný nárok na trůn),
fungují kupodivu dobře, jakmile se čtenář srovná s tím, že
fraškovitost je zcela záměrná a smysluplná.
Hlavní motiv
hry, nástupnické právo na trůn – či zobecněně legitimní právo na
cokoliv, se znovu vynořuje i ve vedlejších zápletkách
v modifikovaných podobách. V tom tkví jako obvykle Shakespearův
největší trumf – jakkoliv silně je v jeho hrách zastoupeno zobrazení
konkrétních událostí, ve většině případů se mu daří vdechnout hře
téma, které je obecné, nadčasové. Události jsou pak jen prostředkem
sdělení této myšlenky, nikoliv cílem samotným a jediným.
Historické
události jsou zobrazeny opět velmi volně. Pro Shakespeara je volná
inspirace běžná a z principu naprosto nevadí. V tomto případě se
však v detailech hra nimrá opravdu hodně a stěžejní množství textu
je postaveno na jejich osvětlování. Pak trochu zamrzí, že značná
část je jen výmysl – ale naštěstí výmysl elegantní, fungující a pro
hru přínosný.
Je pochopitelné,
že pro velkou zmatenost děje a fraškovitost výrazu, byť v obou
případech záměrnou, nepatří „Král Jan“ mezi známé a často hrané
Shakespearovy hry. Ale je to rozhodně škoda – především v (opět
skvělém) překladu profesora Hiského je jazyk postav břitký a vtipný
a hra překvapivě živá.