Scarlett
Thomasová
Konec pana Y –
The End of Mr. Y – 2006
Ariel Mantová
pracuje na své disertační práci. Mimo jiné se zaměří také na
zapomenutého autora 19. století, Thomase Lumase, jehož poslední
kniha – Konec pana Y – je údajně prokletá. Tato kniha je však
prakticky nedostupná, obecně se ví asi jen o třech exemplářích,
přičemž ani jeden z nich není veřejně přístupný.
Shodou okolností
Ariel na tuto knihu narazí v místním antikvariátu. Prokletí ji
neodrazuje, naopak láká. S knihou je rychle hotova, v podstatě
pojednává o muži, co dokázal pomocí homeopatického elixíru cestovat
do myslí jiných lidí. Ariel přirozeně touží vyzkoušet totéž a
nakonec se jí zmíněné ingredience podaří sehnat. A skutečně se jí
podaří dostat do světa myšlenek.
Nejprve se
v tomto světě, jež Lumas pojmenoval jako Troposféru, stěží orientuje
a vstoupí do mysli nejprve lapené, potom lovené myši. Zážitek to
není moc příjemný, ale oběma zvířátkům pomůže, což se jí později
vyplatí. Po receptu totiž prahnou také agenti zkrachovalého projektu
CIA, kteří elixír sice mají, ale nevědí, jak jej znovu připravit.
Přepadnou ji ve Troposféře, kde je zachráněna myším bohem Apollónem
Smintheem. Jeho pomoc si vysloužila výše zmíněnou pomocí myším.
Nutno podotknout že Smintheus není bůh myší jako takových, ale
výsledek podivínského lidského kultu kdesi v USA.
Agenti Ariel
pronásledují i v reálném světě. Je nucena prchat daleko od svého
domova a lidí, co znala. Opouští tedy také Adama, bývalého kněze a
její novou známost. Ariel je do něj zamilovaná, nechtěla se s ním
však do ničeho pouštět, protože sama sebe považuje za zkaženou –
její záliba v bolesti a zvrhlých sexuálních hrátkách, nejlépe obojím
naráz, ji samotnou znechucuje a nechce tak Adama „pošpinit“.
Ariel postupně
proniká stále více do tajů Troposféry a jejích zvláštních
zákonitostí. Zdá se, že je světem stvořeným z metafor, pojetí času a
prostoru zde splývá, myšlenky z reálného světa tedy nemizí, ale
zpětně jej formují. Samotná existence Troposféry je tedy výsledkem
myšlenky Troposféry. Také zjišťuje, že je obdařena vzácným talentem
lidské mysli ovlivňovat. Uvědomuje si, že něco takového by bylo
příliš nebezpečné v nesprávných rukou a vrací se skrze Troposféru
časem do Lumasovy mysli, aby mu v napsání Konce pana Y zabránila.
Na této misi se
opět shledává s Adamem, který se z knihy také dozvěděl, jak vstoupit
do Troposféry. Snažil se Ariel chránit; přitom sám v reálném světě
již zemřel, zůstal jen v Arielině mysli. Ačkoliv teď zná všechna
její tajemství, nemiluje ji o nic míň a v Troposféře se pomilují. Po
splnění úkolu naléhá na Ariel, aby se vrátila do reality, ta však
odmítá a spolu se vydávají tak daleko do minulosti, jak jen
Troposféra sahá. Na okraji naráží na rajskou zahradu se stromem
poznání. (Který má dle slov autorky představovat jen další
metaforu.)
„Konec pana Y“
je důstojným přírůstkem do postmoderního žánru. Je hravý a
přemýšlivý, obsahuje jak napínavou zápletku, tak romantiku,
prakticky vše od poetického objevování zaprášených knih po drsný sex
na záchodcích v levném podniku u dálnice. Učebnicově tedy splňuje
rysy žánru do puntíku, přesto však má k jeho nejlepším dílům daleko.
Pro srovnání lze
použít například Ecovu geniální knihu „Foucaultovo kyvadlo“.
Podstatou obou knih i žánru samého je iluze. Všechno, co čtenáře
více vtáhne do iluze a přestane na ni myslet jako na něco, „co se
stejně nemůže stát“, aby místo toho začal myslet uvnitř této iluze,
je dobré. Všechno, co iluzi ruší, je špatné. V případě „Foucaultova
kyvadla“ se jednotlivé prvky skvěle doplňují, v „Konci pana Y“ občas
bojují proti sobě. Neznamená to, že jsou špatné jako jednotliviny,
ale jejich syntéza poněkud skřípe, což čtenáři brání nechat se
knihou pohltit. Nicméně bych rád předeslal, že to z „Konce pana Y“
nedělá špatnou knihu; jen to vysvětluje, proč má k dokonalosti
daleko.
Styl knihy je
velice přístupný a čitelný, místy působí až jako v řadové
detektivce. To je pro čtenáře, kteří čekají více než jen pobíhání a
střílení, varovné znamení, ale naštěstí do naprosté lacinosti nikdy
neupadá, a tedy nepředstavuje zásadní problém pro nikoho. Horší už
to je s hlavní postavou. Je velmi konkrétně vykreslena, což otevírá
příběhu další možnosti a dává mu ostřejší kontury, zároveň však
brání ztotožnění se s postavou. Hlavní postava totiž funguje jako
vypravěč a obecně se dá říci, že čím vágnější vypravěč je, tím
jednodušší je se do něj vcítit a dívat se jeho očima. Toto je jeden
z hlavních prvků, který iluzi narušuje, byť na něm samotném není
jinak nic špatného.
Ryze hloupým
prvkem, jak v kontextu iluze, tak samostatně je zapojení agentů CIA.
Jedná se o do očí bijící kýč, který by mnohem lépe fungoval jako
teoretická hrozba, než jako přímý aktér do příběhu, natož aktér
velmi naivní. Je to ústupek masové literatuře, ale veskrze zbytečný
– ti, co ohrnou nos nad vším, co jen zavání paranormálností či
akademickými úvahami, si knihu stejně nekoupí, ani kdyby v ní
pobíhaly tisíce agentů s klaunskými nosy.
Obdobné je to se
zapojením Adama jako osudové, čisté lásky. Tento prvek sice není
zdaleka tak kýčovitý, ale iluzi ruší možná ještě více. Závěr knihy
by alespoň pro mě byl mnohem působivější, kdyby se hrdinka do světa
myšlenek a metafor ponořila sama. Mystičnost ve dvou prostě
nefunguje, Adamova přítomnost neustále narušuje iluzi a brání
silnějšímu vyznění konce knihy.
Souhrnně se dá
říci, že zábavné prvky v objemu vítězí nad prvky hloubavými, ale to
už není vada, jen konstatování. Drobné dloubnutí si ještě zaslouží
jistá přehnanost možností ve Troposféře, ale to už je skutečně
maličkost. Malé napomenutí by také zasloužilo zakončení příběhu,
které autorka lehce koriguje doslovem – lepší by bylo ponechat
výklad na čtenáři úplně, či napsat konec jednoznačněji.
Ačkoliv
předchozí řádky obsahují prakticky jen kritiku, skutečně má cenu
„Konec pana Y“ číst. Rozhodně je to zábavné čtení, navíc se špetkou
mystiky a hloubání. A především s kopcem originálních nápadů.
Sugestivnosti a hloubky „Foucaultova kyvadla“ však bohužel
nedosahuje. Na druhou stranu ke čtení nepotřebujete slovník cizích
slov ani encyklopedii. „Konec pana Y“ je prostě namířený na trochu
jiné publikum. Jen zamrzí, že chybělo málo a mohl být mnohem, mnohem
lepší.