Jean-Paul Sartre
Kean – Kean –
Kean – 1953
Kean je nejlepší
londýnský shakespearovský herec, na jeho představení chodí všichni,
co něco znamenají, ženy se do něj bezhlavě zamilovávají a on je
střídá jako své role. Přes svou popularitu a přátelství s princem
z Walesu je však stavem kejklíř, nehodný vyšší společnosti, což
snáší jen těžko.
Zamiluje se,
ovšem s profesní teatrálností, do Eleny, ženy dánského velvyslance,
která jej uctívá jako herce a miluje romantické představy – jak se
později ukáže, jen představy, nikoliv skutečnost. Princ z Walesu,
který Keanův vkus téměř nábožně kopíruje, hned také začne usilovat o
její přízeň. Do Keana se zase zamiluje svérázná dívka Anna, která
když si něco umane, tak to chce za každou cenu dokázat.
Kean se trápí
tím, že jako herec je všechno, ale jako člověk nic. Při svém
posledním představení Othella se nechá unést „zradou“ své vyvolené
Eleny, která si s princem povídá v lóži, a urazí jak prince, tak
celé publikum. Elena přichází za Keanem, nabízí mu společný útěk,
ten však její pózu prokoukne a s návrhem na oko souhlasí, čímž
odhalí její skutečné záměry, to jest vrácení milostných dopisů.
Společně se své přetvářce zasmějí.
Princ Keanovi
nakonec vyprosí u krále milost a omlouvá se mu za krádež Eleny. Kean
se přiznává, že na ni již nic nevidí, čímž o ni najednou ztrácí
zájem i princ. Pohotová Anna však donutí Keana sehrát další divadlo,
ve kterém se vyzná ze své lásky k Eleně, čímž prince upokojí. Anna
s Keanem v závěru odjíždí do New Yorku.
Hlavním tématem,
nahlíženým z mnoha úhlů, je odraz skutečnosti, ať už na divadle, či
v přetvářce v životě skutečném. Na rozdíl od „S vyloučením
veřejnosti“ zde však nejsou odrazy zdrojem pravdy a poznání, ale
naopak klamu a sebeklamu. Kean, Elena i princ jsou zajati v kolotoči
odrazů, kde hledají naplnění svých tužeb.
Kean nachází
v odraze svůj talent, Elena krásu, princ výsostné postavení. Keanovi
však plochost takové existence přestane stačit, zejména proto, že na
rozdíl od prince a Eleny si jej lidé váží jen jako herce – byť hrají
všichni tři, jen u něj je tento stav očividný.
Nicméně hledat
ve hře nějakou ucelenou filozofii či výklad mi nepřijde jako dobrý
nápad, stejně na nic objevného nepřijdete a jen si zkazíte zážitek.
Zlomků úvah je tu sice plno, přesto je „Kean“ především hrou
s hezkým příběhem, jímavou a zábavnou. Pět dějství je však délka
značně přestřelená, takže místy působí trochu prázdně a rozmělněně.
Hlubší otisk „Kean“ sice nezanechá, ale rozhodně zaujme a neurazí.