Čtenářský deník

	Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež
Home Čtenářský deník Maturitní otázky Jiné materiály Odkazy Guestbook E-mail	Philip Kindred Dick Kaňte, mé slzy, řekl policista – Flow My Tears, the Policeman Said – 1974 Populární televizní hvězda Jason Taverner se probouzí v hotelu. Neví, jak se tam dostal, navíc ani nemá doklady. Což je ve Spojených státech blízké budoucnosti zásadní problém, neboť ze země se stal de facto policejní stát. Jason neví, co si počít, a tak požádá o pomoc recepčního, aby mu opatřil falešné doklady. Ačkoliv se mu je podaří obstarat, brzy nato jej policie stejně zatkne. Divné však je, že se jim jej nepodaří identifikovat, nikde o něm nejsou žádné záznamy. Policisté ho nakonec nechají jít, protože se domnívají, že je dovede k něčemu většímu. Pro Jasona je to však ještě podivnější – jak na něj mohl celý svět zapomenout? Později se setkává se sestrou policejního generála Alys. Ta jako jediná si pamatuje, kdo doopravdy je. Dokonce má i desky, které kdysi nahrál. Když si je však Jason chce přehrát, zjistí, že na nich nic není. Alys však za podivných okolností zemře a věci se postupně začínají dávat do pořádku. Lidé Jasona poznávají a i policie najednou objeví jeho složku. Policejní koroner vyslovuje teorii, že zemřela na požití drog, jejichž účinky jí postupně zničily mozek; tyto drogy měly pozměňovat vnímání času a prostoru – pravděpodobně však díky nim dokázala Alys přetvářet i realitu samu. Tato kniha do Dickovy bibliografie moc nezapadá. Od jeho „typických“ knih se liší především snahou o větší umírněnost, záhadná atmosféra je nahrazena pokusem o normálnější scifi. Více se soustředí na lineárnost příběhu a jeho logičnost, což by u většiny autorů bylo jistě kladem, bohužel ne tak u Dicka. Obsahově je kniha totiž stejná jako zbytek jeho díla – ústředním motivem je nejistota, co je realita a co fikce, jejich prolínání a zaměňování. Výsledkem tak je bohužel nevzhledný hybrid – kniha se totiž snaží zároveň tvářit vážně a obyčejně jako běžná kniha, chce vše vysvětlit, ale zároveň je postavena na věcech, které vysvětlit nelze, a autor se jen zesměšňuje, když se o to snaží. Tím nechci říct, že se jedná vyloženě o brak. Kniha je to stále čtivá, působivá a zábavná. Jako vstup do Dickova světa může dokonce pro neznalé čtenáře být stravitelnější než zbytek jeho díla. Jen výsledný dojem je prostě slabší než například u „Ubiku“ nebo „Sní androidi o elektronických ovečkách?“. Kniha bolestně postrádá dickovsky hutnou atmosféru a stojí ji to hodně. Snahou o poctivější scifi se Dick bohužel dostal spíše ke scifi řadovému.

Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

Philip Kindred Dick

Kaňte, mé slzy, řekl policista – Flow My Tears, the Policeman Said – 1974

Populární televizní hvězda Jason Taverner se probouzí v hotelu. Neví, jak se tam dostal, navíc ani nemá doklady. Což je ve Spojených státech blízké budoucnosti zásadní problém, neboť ze země se stal de facto policejní stát. Jason neví, co si počít, a tak požádá o pomoc recepčního, aby mu opatřil falešné doklady.

Ačkoliv se mu je podaří obstarat, brzy nato jej policie stejně zatkne. Divné však je, že se jim jej nepodaří identifikovat, nikde o něm nejsou žádné záznamy. Policisté ho nakonec nechají jít, protože se domnívají, že je dovede k něčemu většímu. Pro Jasona je to však ještě podivnější – jak na něj mohl celý svět zapomenout?

Později se setkává se sestrou policejního generála Alys. Ta jako jediná si pamatuje, kdo doopravdy je. Dokonce má i desky, které kdysi nahrál. Když si je však Jason chce přehrát, zjistí, že na nich nic není. Alys však za podivných okolností zemře a věci se postupně začínají dávat do pořádku. Lidé Jasona poznávají a i policie najednou objeví jeho složku. Policejní koroner vyslovuje teorii, že zemřela na požití drog, jejichž účinky jí postupně zničily mozek; tyto drogy měly pozměňovat vnímání času a prostoru – pravděpodobně však díky nim dokázala Alys přetvářet i realitu samu.

Tato kniha do Dickovy bibliografie moc nezapadá. Od jeho „typických“ knih se liší především snahou o větší umírněnost, záhadná atmosféra je nahrazena pokusem o normálnější scifi.

Více se soustředí na lineárnost příběhu a jeho logičnost, což by u většiny autorů bylo jistě kladem, bohužel ne tak u Dicka. Obsahově je kniha totiž stejná jako zbytek jeho díla – ústředním motivem je nejistota, co je realita a co fikce, jejich prolínání a zaměňování.

Výsledkem tak je bohužel nevzhledný hybrid – kniha se totiž snaží zároveň tvářit vážně a obyčejně jako běžná kniha, chce vše vysvětlit, ale zároveň je postavena na věcech, které vysvětlit nelze, a autor se jen zesměšňuje, když se o to snaží.

Tím nechci říct, že se jedná vyloženě o brak. Kniha je to stále čtivá, působivá a zábavná. Jako vstup do Dickova světa může dokonce pro neznalé čtenáře být stravitelnější než zbytek jeho díla. Jen výsledný dojem je prostě slabší než například u „Ubiku“ nebo „Sní androidi o elektronických ovečkách?“. Kniha bolestně postrádá dickovsky hutnou atmosféru a stojí ji to hodně. Snahou o poctivější scifi se Dick bohužel dostal spíše ke scifi řadovému.