Karel Schulz
Kámen a bolest –
1942
Kniha se zabývá
životem a tvorbou slavného Michelangela. Tato dějová linka je
pojítkem všech událostí, které se odehrávají na pozadí mistrova
příběhu. Vzniká tak mohutná historická freska, plná obrazů z
vypjatých momentů dějin Itálie na přelomu 15. a 16. století.
Michelangelo
začíná jako odstrkované dítě ze směnárnické rodiny, jehož „pomatená“
snaha být umělcem je rodinou vnímána jako ryzí flákačství (později
to však bude on, kdo bude své nevděčné příbuzné živit). Ve Florencii
zatím vrcholí zlatý věk Lorenza Magnifica, osvíceného panovníka,
jehož život se však již chýlí ke konci a jeho syn není vladařsky
příliš zdatný.
Po smrti Lorenza
následuje úpadek a moci nad městem se ujímá fanatický mnich
Savonarola, kázající zřeknutí se všech pozemských radostí; to mimo
jiné spočívá ve spalování světských uměleckých děl na náměstí.
Michelangelo z Florencie prchá, aby tvořil poté v Bologni a Římě.
Zakotvit se mu však nedaří a po upálení Savonaroly se umělec vrací
opět domů. Zde z rozbitého bloku mramoru dokáže vytesat úchvatnou
sochu Davida a získá si obdiv po celé zemi.
Po smrti
současného papeže Alexandra z rodu Borgiů dochází k obrodě Říma a Michelangelo
přijíždí do věčného města, aby pro papeže Julia II. vytesal
monumentální náhrobek a podílel se na celkové přestavbě a výzdobě.
Zde kniha bohužel vprostřed děje končí, neboť Schulz nestihl své
dílo dokončit.
„Kámen a bolest“
je překvapivě zajímavé čtení, které zvládá být jak historicky hutné,
tak čtenářsky přitažlivé. Vykresluje jak život umělce, proces jeho
tvorby, vysílení a bolest, tak podává barvitý obraz o době, ve které
se příběh odehrává.
Poněkud zvláštní
je autorův styl – je květnatý, spoléhá na velké množství příměrů,
hlavní popisné věty se často opakují, vše je vykresleno jakoby
horečně, vypjatě. Ze začátku působí tento styl trochu kýčovitě, ale
v průběhu čtení se přece jen překlopí spíše do kladu než záporu
knihy. A je velmi pravděpodobné, že právě kvůli tomuto stylu zůstane
kniha ve čtenářově paměti hluboko zaryta. Nejlépe funguje někdy až
rytmické opakování popisných spojení, které dokáže vykreslit hutnost
okamžiku či osudově zamrazit ve správný moment.
Kniha tak snese
bez problémů srovnání s jinými historickými romány (např. Egypťan
Sinuhet), dokonce je možná komplexnější – Schulz dokázal v jedné
knize skloubit do funkčního celku více rovin, které se nijak
nepopírají. Je veliká škoda, že kniha nebyla dokončena, neboť mnoho
motivů zůstalo bez vyvrcholení a pravděpodobně pouze dovyprávění
těchto dějových linek by umožnilo poctivé zhodnocení díla. Takto
zůstává čtenář bez zakončení, bez katarze. Nelze říci, zda často
používané snové vize či předtuchy by vedly pouze k jejich trpnému
naplnění, či dynamickému použití v ději, zda by započaté konflikty
postav měly ještě silnější vyvrcholení, či se „zahrály do ztracena“,
nemaje ve skutečnosti promyšlené pozadí.
Na okraj si
ještě dovolím poznámku ke konkrétnímu vydání z roku 1970, které jsem
měl k dispozici – „Kámen a bolest“ přímo vybízí ke krásně
ilustrovanému vydání, doprovázejícímu příběh fotografiemi právě
tvořených děl. Když Michelangelo tesá Pietu, očekával bych v textu
její fotografie, ne fotografie detailu palce některého z
medicejských šlechticů. Stejně tak nedokončený konec by zasloužil
epilog s historickým dovyprávěním osudů jednotlivých postav. Stačily
by tři, čtyři řádky ke každé postavě a čtenář by měl příběh alespoň
trochu dokončen. Takto mu nezbývá než hledat odpovědi na internetu
či v encyklopediích. Domnívám se, že edičně citlivé vydání by
čtenáři celkový zážitek dokázalo velice zpříjemnit a dalo by
zapomenout nedokončenosti příběhu.
Celkově však
kniha stojí rozhodně za pozornost, absence opravdového zakončení
zase tolik nevadí a umělecký zážitek má čtenář z knihy i bez něj.
„Kámen a bolest“ provede čtenáře fantastickým světem romanticky
dokreslené renesanční Itálie a dovolí čtenáři být přítomen při
tvorbě největších uměleckých skvostů, jaké kdy svět spatřil. A to
není málo.