Haruki Murakami
Kafka na pobřeží
– Umibe no Kafuka – Kafka on the Shore – 2002
Patnáctiletý chlapec, který si říká Kafka Tamura, utíká z domova,
jelikož je mu předpovězena zlá sudba (a také doma v Tokiu to za moc
nestojí – matka se sestrou jej opustily v raném dětství, otec jej
nenávidí). Dle kletby má zavraždit svého otce, vyspat se svou matkou
a také se svou sestrou, čemuž se snaží uniknout. Tamura také
rozmlouvá celou dobu se svým alter-egem, klukem, co se mu říká
Vrána.
Souběžně sledujeme osudy slabomyslného důchodce pana Nakaty. Ten
zažil kdysi v dětství za války podivnou příhodu, pobyl si pár dní v
komatu, když znovu nabyl vědomí, již nebyl sám sebou, zapomněl číst
a psát, přišel o polovinu svého stínu a také schopnost jakési vazby
na své vzpomínky.
Tamura odjíždí do Takamacu, kde nachází útočiště v soukromé
knihovně. Tam se ho ujme hermafroditní stvoření pan Óšima; také se
zde zamiluje do postarší slečny Saeki, stejně jako je okouzlen
mladou dívkou Sakurou. Od první chvíle přitom Tamura automaticky
zvažuje, zda mohou být tyto ženy jeho matkou a sestrou (ačkoliv
Saeki se Sakurou se nikdy v knize nesetká ani nic nenasvědčuje vazbě
mezi nimi dvěma).
Pan
Nakata, který si přivydělává na občasný pamlsek (úhoře) hledáním
zatoulaných kočiček (jelikož s nimi dokáže od své podivné příhody
rozmlouvat), mezitím zažívá ošklivé setkání s jakýmsi tvorem ve
formě ikonického Johnnieho Walkera. Ten vraždí kočičky, aby z nich
vysál duši a vytvořil tak všemocné flétny. Walker donutí Nakatu, aby
jej zavraždil (při velmi krvavé scéně, kde Walker postupně mučí a
rozřezává kočičky).
Tamura se ve stejně době probouzí ve křoví v Takamacu, celý pokrytý
krví. V Tokiu je pak nalezen mrtev známý sochař, otec Tamury. Nakata
je kupodivu naprosto čistý, ačkoliv se ráchal v krvi Walkera.
Najednou mu dochází, že musí podniknout dalekou cestu za neurčitým
důvodem. Později potkává řidiče Hošina, se kterým se s přátelí a
putují spolu. Pan Nakata ví, že musí najít vchodový kámen.
Hošino se
setkává s tvorem, který není ani člověkem, ani Bohem, pro současné
účely ve formě plukovníka Sanderse z KFC. Ten Hošinovi nejprve
sežene nejluxusnější prostitutku na světě (studentku filozofie), a
poté mu pomůže najít vchodový kámen pro pana Nakatu. Společně pak
otevřou vchod, ačkoliv neví kam ani kde, obrácením kamene na druhou
stranu.
Tamura se
několikrát vyspí se slečnou Saeki. Nejprve v somnabulním stavu, kdy
si pravděpodobně slečna Saeki představuje milování se svým dávno
zesnulým milým, poté vědomě. Pan Óšima poté Tamuru odváží do lesů do
srubu, aby se ukryl před dotěrnou policií, která jej hledá jako
svědka kvůli vraždě jeho otce. Zde se Tamurovi zdá sen o znásilnění
Sakury, která sice nejspíš jeho sestra pokrevně není, ale jejich
vztah je v takové úrovni, že vlastně podobný styk incestní je; a
odpovědnost, jak kniha připomíná, začíná ve snu.
Pan Nakata se
setkává se slečnou Saeki, která ho poprosí o spálení svých memoárů.
Poté Saeki umírá; Nakata spálí s Hošinem papíry a umírá také. Na
Hošinovi, který se za dobu putování s panem Nakatou duševně velmi
obohatil (začal poslouchat Beethovena, filozofovat o životě a
dokonce se mu líbí Truffautovy filmy), zbývá uzavření vchodu.
Tamura se vydává
do hloubi lesa kolem srubu. Dochází do jeho nitra, kde se setkává se
dvěma ztracenými vojáky z druhé světové války. Ti jej provedou
průchodem do tajemného světa někde na pomezí, do malé vsi v horském
údolí. Zde se setkává s patnáctiletou verzí slečny Saeki, stejně
jako později s její současnou podobou. Napije se krve z jejích žil
a odpouští své matce, že jej kdysi opustila. Kluk, co se mu říká
Vrána, zde také marně útočí na Johnnieho Walkera, jemož vyklove oči;
Walker se však jen směje. S vypětím všech sil se dle přání slečny
Saeki vrací Tamura do reálného světa, osvobozený od kletby.
Hošino neví, jak
portál uzavřít; poradí mu však kolemjdoucí kocour, že musí zabít
tvora, který se ke vchodu bude snažit dostat. Podivná slizovitá
hrouda se dere na svět z mrtvoly pana Nakaty. Hošino s ní marně
bojuje, poté uzavře portál a zesláblého tvora, pravděpodobně
symbolizujícího ryzí vůli, konečně dobije.
Tamura se vrací
domů do Tokia, aby vše vysvětlil polici, dostudoval školu a mohl
začít normální život. Po slečně Saeki má na památku obraz
černovlasého chlapce na pobřeží.
„Kafka na
pobřeží“ je rozhodně neobvyklá kniha. Stylem i stavbou velmi
připomíná jiné Murakamiho dílo, „Konec světa & Hardboiled Wonderland“.
Opět se prolíná věcně podané vyprávění s úrovní naprosté magie,
vypravěčský styl je řemeslně dokonalý, kniha poskytuje čtenáři
zážitek v jednotlivých scénách velmi intenzivní až pohlcující.
Erotické výstupy jsou vzrušivé, násilné naopak omračující svou
krvavostí a nechutností.
Kafka přitom
zachází mnohem dále než Konec světa na ose realismus – magičnost (až
by se chtělo říci k nesmyslnosti). Konec světa sice nedával jasné
odpovědi, nicméně alespoň otázky a struktura příběhu byly celkem
jasně vytyčeny, prolínání obou rovin nakonec vedlo k jistému
logickému propojení a čtenář mohl ocenit jak hravost, se kterou ho
autor sváděl špatnými směry, tak hluboký účinek při kolizi obou
rovin při silném finále.
A právě vše
popsané v odstavci výše podle mého názoru „Kafka na pobřeží“ nemá,
či v lepším případě nemá tak dobré. Jednotlivé „magické“ výstupy
nemají obvykle jasný smysl, jsou jich v knize stovky, ale na
racionální či symbolické úrovni na rozdíl od Konce světa příliš
nefungují, spíše působí jako nesourodý slepenec nahodilých představ,
kde snad jedinou sledovatelnou linkou je jakási emotivní asociace.
Samozřejmě si
může přijít na své čtenář, který bude z labyrintu otázek skládat
tisíce možných verzí, jak to vlastně bylo celé myšleno. Příp. si
může také užít srovnání s dalšími čtenáři, jak to pochopili oni.
Nicméně všechno to – alespoň na mě – působilo příliš konstruovaně,
jako nějaký literární kalkul, kde autor nemá žádnou hlubší myšlenku
ke sdělení, má pár rozverně úchylných nápadů a tunu pornografického
materiálu. Což se přece musí líbit každému, a dokud nebude možné
příběh pochopit, nebude ho možné ani kritizovat.
Za zmínku pro
úplnost také stojí, že podobně jako ostatní Murakamiho dílo i toto
je velmi hustě protkáno odkazy na západní kulturu; pro japonského
čtenáře to asi bude mít jiný efekt než pro čtenáře západní, nicméně
díky tomu opravdu není problém se v reáliích orientovat a pro
všechny čtenáře kdekoliv na světě tak je Murakami trochu domácí i
trochu cizí. I to je dost možná komerční kalkul, který však nijak
nevadí.
Podobně jako
Konec světa trpí také Kafka přebujelým rozsahem (nad 500 stran).
A na rozdíl od Konce světa jsem zda valnou část knihy bojoval s
pocitem, že mrhám svým časem nad literárním cvičením bez jakéhokoliv
smyslu. A teprve na samém konci mě dokázala kniha s vypětím všech
sil pohltit, aby aspoň trochu dala smysl předchozím stovkám stran.
Jak tedy knihu
zhodnotit? Rozhodně se nejedná o brak, minimálně proto, že vede
k zamyšlení; a psát umí Murakami výborně. Na druhou stranu kniha
nepobrala příliš vnitřní logiky a s trochou jízlivosti se dá říct,
že by si čtenář mohl místo čtení pustit střídavě zprávy, porno a
Gumídky. Čtení to bylo zábavné, ale jednoduše mě tentokráte Murakami
nedokázal přesvědčit o hlubším obsahu.