Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

Haruki Murakami

Kafka na pobřeží – Umibe no Kafuka – Kafka on the Shore – 2002

 

            Patnáctiletý chlapec, který si říká Kafka Tamura, utíká z domova, jelikož je mu předpovězena zlá sudba (a také doma v Tokiu to za moc nestojí – matka se sestrou jej opustily v raném dětství, otec jej nenávidí). Dle kletby má zavraždit svého otce, vyspat se svou matkou a také se svou sestrou, čemuž se snaží uniknout. Tamura také rozmlouvá celou dobu se svým alter-egem, klukem, co se mu říká Vrána.

            Souběžně sledujeme osudy slabomyslného důchodce pana Nakaty. Ten zažil kdysi v dětství za války podivnou příhodu, pobyl si pár dní v komatu, když znovu nabyl vědomí, již nebyl sám sebou, zapomněl číst a psát, přišel o polovinu svého stínu a také schopnost jakési vazby na své vzpomínky.

            Tamura odjíždí do Takamacu, kde nachází útočiště v soukromé knihovně. Tam se ho ujme hermafroditní stvoření pan Óšima; také se zde zamiluje do postarší slečny Saeki, stejně jako je okouzlen mladou dívkou Sakurou. Od první chvíle přitom Tamura automaticky zvažuje, zda mohou být tyto ženy jeho matkou a sestrou (ačkoliv Saeki se Sakurou se nikdy v knize nesetká ani nic nenasvědčuje vazbě mezi nimi dvěma).

            Pan Nakata, který si přivydělává na občasný pamlsek (úhoře) hledáním zatoulaných kočiček (jelikož s nimi dokáže od své podivné příhody rozmlouvat), mezitím zažívá ošklivé setkání s jakýmsi tvorem ve formě ikonického Johnnieho Walkera. Ten vraždí kočičky, aby z nich vysál duši a vytvořil tak všemocné flétny. Walker donutí Nakatu, aby jej zavraždil (při velmi krvavé scéně, kde Walker postupně mučí a rozřezává kočičky).

            Tamura se ve stejně době probouzí ve křoví v Takamacu, celý pokrytý krví. V Tokiu je pak nalezen mrtev známý sochař, otec Tamury. Nakata je kupodivu naprosto čistý, ačkoliv se ráchal v krvi Walkera. Najednou mu dochází, že musí podniknout dalekou cestu za neurčitým důvodem. Později potkává řidiče Hošina, se kterým se s přátelí a putují spolu. Pan Nakata ví, že musí najít vchodový kámen.

Hošino se setkává s tvorem, který není ani člověkem, ani Bohem, pro současné účely ve formě plukovníka Sanderse z KFC. Ten Hošinovi nejprve sežene nejluxusnější prostitutku na světě (studentku filozofie), a poté mu pomůže najít vchodový kámen pro pana Nakatu. Společně pak otevřou vchod, ačkoliv neví kam ani kde, obrácením kamene na druhou stranu.

Tamura se několikrát vyspí se slečnou Saeki. Nejprve v somnabulním stavu, kdy si pravděpodobně slečna Saeki představuje milování se svým dávno zesnulým milým, poté vědomě. Pan Óšima poté Tamuru odváží do lesů do srubu, aby se ukryl před dotěrnou policií, která jej hledá jako svědka kvůli vraždě jeho otce. Zde se Tamurovi zdá sen o znásilnění Sakury, která sice nejspíš jeho sestra pokrevně není, ale jejich vztah je v takové úrovni, že vlastně podobný styk incestní je; a odpovědnost, jak kniha připomíná, začíná ve snu.

Pan Nakata se setkává se slečnou Saeki, která ho poprosí o spálení svých memoárů. Poté Saeki umírá; Nakata spálí s Hošinem papíry a umírá také. Na Hošinovi, který se za dobu putování s panem Nakatou duševně velmi obohatil (začal poslouchat Beethovena, filozofovat o životě a dokonce se mu líbí Truffautovy filmy), zbývá uzavření vchodu.

Tamura se vydává do hloubi lesa kolem srubu. Dochází do jeho nitra, kde se setkává se dvěma ztracenými vojáky z druhé světové války. Ti jej provedou průchodem do tajemného světa někde na pomezí, do malé vsi v horském údolí. Zde se setkává s patnáctiletou verzí slečny Saeki, stejně jako později s její současnou podobou. Napije se krve z jejích žil a odpouští své matce, že jej kdysi opustila. Kluk, co se mu říká Vrána, zde také marně útočí na Johnnieho Walkera, jemož vyklove oči; Walker se však jen směje. S vypětím všech sil se dle přání slečny Saeki vrací Tamura do reálného světa, osvobozený od kletby.

Hošino neví, jak portál uzavřít; poradí mu však kolemjdoucí kocour, že musí zabít tvora, který se ke vchodu bude snažit dostat. Podivná slizovitá hrouda se dere na svět z mrtvoly pana Nakaty. Hošino s ní marně bojuje, poté uzavře portál a zesláblého tvora, pravděpodobně symbolizujícího ryzí vůli, konečně dobije.

Tamura se vrací domů do Tokia, aby vše vysvětlil polici, dostudoval školu a mohl začít normální život. Po slečně Saeki má na památku obraz černovlasého chlapce na pobřeží.

 

„Kafka na pobřeží“ je rozhodně neobvyklá kniha. Stylem i stavbou velmi připomíná jiné Murakamiho dílo, „Konec světa & Hardboiled Wonderland“. Opět se prolíná věcně podané vyprávění s úrovní naprosté magie, vypravěčský styl je řemeslně dokonalý, kniha poskytuje čtenáři zážitek v jednotlivých scénách velmi intenzivní až pohlcující. Erotické výstupy jsou vzrušivé, násilné naopak omračující svou krvavostí a nechutností.

Kafka přitom zachází mnohem dále než Konec světa na ose realismus – magičnost (až by se chtělo říci k nesmyslnosti). Konec světa sice nedával jasné odpovědi, nicméně alespoň otázky a struktura příběhu byly celkem jasně vytyčeny, prolínání obou rovin nakonec vedlo k jistému logickému propojení a čtenář mohl ocenit jak hravost, se kterou ho autor sváděl špatnými směry, tak hluboký účinek při kolizi obou rovin při silném finále.

A právě vše popsané v odstavci výše podle mého názoru „Kafka na pobřeží“ nemá, či v lepším případě nemá tak dobré. Jednotlivé „magické“ výstupy nemají obvykle jasný smysl, jsou jich v knize stovky, ale na racionální či symbolické úrovni na rozdíl od Konce světa příliš nefungují, spíše působí jako nesourodý slepenec nahodilých představ, kde snad jedinou sledovatelnou linkou je jakási emotivní asociace.

Samozřejmě si může přijít na své čtenář, který bude z labyrintu otázek skládat tisíce možných verzí, jak to vlastně bylo celé myšleno. Příp. si může také užít srovnání s dalšími čtenáři, jak to pochopili oni. Nicméně všechno to – alespoň na mě – působilo příliš konstruovaně, jako nějaký literární kalkul, kde autor nemá žádnou hlubší myšlenku ke sdělení, má pár rozverně úchylných nápadů a tunu pornografického materiálu. Což se přece musí líbit každému, a dokud nebude možné příběh pochopit, nebude ho možné ani kritizovat.

Za zmínku pro úplnost také stojí, že podobně jako ostatní Murakamiho dílo i toto je velmi hustě protkáno odkazy na západní kulturu; pro japonského čtenáře to asi bude mít jiný efekt než pro čtenáře západní, nicméně díky tomu opravdu není problém se v reáliích orientovat a pro všechny čtenáře kdekoliv na světě tak je Murakami trochu domácí i trochu cizí. I to je dost možná komerční kalkul, který však nijak nevadí.

Podobně jako Konec světa trpí také Kafka přebujelým rozsahem (nad 500 stran). A na rozdíl od Konce světa jsem zda valnou část knihy bojoval s pocitem, že mrhám svým časem nad literárním cvičením bez jakéhokoliv smyslu. A teprve na samém konci mě dokázala kniha s vypětím všech sil pohltit, aby aspoň trochu dala smysl předchozím stovkám stran.

Jak tedy knihu zhodnotit? Rozhodně se nejedná o brak, minimálně proto, že vede k zamyšlení; a psát umí Murakami výborně. Na druhou stranu kniha nepobrala příliš vnitřní logiky a s trochou jízlivosti se dá říct, že by si čtenář mohl místo čtení pustit střídavě zprávy, porno a Gumídky. Čtení to bylo zábavné, ale jednoduše mě tentokráte Murakami nedokázal přesvědčit o hlubším obsahu.