Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

William Shakespeare

Jindřich V. – The Chronicle History of Henry the Fifth – 1599

 

Král Jindřich V. se po nevázaných a bujarých letech mládí ujímá trůnu a mění se k nepoznání – je z něj ctnostný vladař, moudrý a zbožný. Po potvrzení, že má oprávněný nárok na francouzské území, se pouští do války s namyšlenými Francouzi. Ti anglické vojsko několikanásobně přečíslí, ale v bitvě u Agincourtu jsou na hlavu poraženi. Král Jindřich získává ruku princezny a půl Francie k tomu.

 

„Jindřich V.“ je zvláštní hra. Zvláštní v tom, že ačkoliv je to hra svižná, místy vtipná, historicky poutavá a stylem sympatická, u málokteré hry (ať už u Shakespearovy, či jakékoliv jiné) je výsledný dojem tak mělký. Hře prakticky chybí jakýkoliv náboj, vnitřní pnutí, cokoliv, co by diváka vtáhlo do děje a přimělo k zájmu o postavy.

Pokud se dá příběh shrnout do zkazky „Angličani dají Francouzům na frak“, velké drama se z toho vskutku nevykřeše. Nevadilo by to, pokud by prokreslení postav absenci hlubší zápletky nahradilo. Ale bohužel to se neděje. Naopak je děj spíše tříštěn množstvím vedlejších postav, které se účastní menších doprovodných scének, kde se vojáci špičkují; ty samy o sobě nejsou špatné a ve hře s náročným dějem by mohly fungovat jako rozptýlení. Ve hře s dějem na úrovni komiksu sotva.

Otázkou je vykreslení krále Jindřicha. Bezprostředně je to absolutní Mirek Dušín, ale na druhou stranu se sám často v lehce vtipných výstupech shazuje. To z něj možná dělá ještě lepšího vládce, ale možná až hraničí s nebetyčným pokrytectvím. Díky tomu hra opět nabírá trochu dech, neboť její interpretace je nejednoznačná – v prvním plánu oslavuje veliké vítězství Anglie, v druhém však přemítá o hrůzách války a pokrytectví vladařů. Je to dost na to, aby se nad hrou člověk zamyslel a užil si ji, ale pravděpodobně málo na to, aby si ji zapamatoval.

(Zde si dovolím ještě srovnání s Jindřichem IV. Ten je sice mnohem nudnější, pomalejší, ve výstupech často otravný, ale vlastní kostra obsahuje dostatečný vnitřní konflikt, aby hra měla jistý výraz. U Jindřicha V. je to přesně naopak – a výsledný dojem je proto mělký.)