Čtenářský deník

	Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež
Home Čtenářský deník Maturitní otázky Jiné materiály Odkazy Guestbook E-mail	Kurt Vonnegut, Jr. Jatka č. 5 – Slaughterhouse-Five – 1969 Kniha se v několika rovinách zabývá vybombardováním Drážďan. Nejprve autor osvětlí okolnosti a těžkosti vzniku knihy, vypovídá o tom, jak je nesnadné něco smysluplného o takovém masakru vůbec napsat. Dále následuje vyprávění o Billym Pilgrimovi, který také zažil nálet na Drážďany a který skáče v čase sem a tam, prožívá znovu a znovu různé okamžiky svého života. Jeho vyprávění se dá pojmout také jako výplod choré mysli, která se pod nátlakem okolností nakonec zhroutila – je to asi logičtější, nicméně je nutno podotknout, že pro vyznění příběhu je to celkem vzato jedno. Billy jednak vypráví o hrůzných zážitcích z války, jednak o svém životě po válce, kdy propadl existenciální krizi a nakonec mu dost možná přeskočilo – začne totiž vyprávět světu o svých cestách s ufony na jejich planetu Tralfamador. Tito ufoni neuznávají svobodnou vůli, protože dokáží vidět i do čtvrté dimenze, tj. času – okamžiky tak prožívají všechny naráz, vše je dané. Příběh se nedá bohužel o moc lépe popsat, protože není celistvý, nevede k pointě, spíše svou obnažeností a neukotveností ještě podtrhuje absurdnost válečného násilí a lidské existence vůbec. Myšlenky v knize jsou spíše náhodně poskládané, sem tam vyzní silně, sem tam ne, nicméně z celého díla čiší především němé zděšení vedoucí až k rezignované apatii. S touto smířeností s osudem a absencí jeho logiky ladí oblíbená věta knihy „tak to chodí“. V několika prvních případech z ní běhá mráz po zádech, v dalších z ní vyvěrá hluboce lidská pravda, ale s dalšími a dalšími opakováními začíná pomalu iritovat; skutečně by toto motto nemuselo být na každičké stránce. Vypravěčský styl mě také trochu zklamal. Od Vonneguta jsem četl dříve „Kolíbku“, kterou jsem prolétl na jeden zátah. „Jatka č. 5“ jsou mnohem kostrbatější, což je asi také dáno samotnou látkou, ale prostě příjemné a svižné čtení to není. Celkový dojem je tak poněkud rozpačitý. Jednak na knihu pro absenci pointy či skutečného příběhu asi brzy zapomenete, jednak se ani moc dobře nečte. Na druhou stranu její poselství je silné, připomíná svým námětem a groteskností Hellerovu „Hlavu XXII“, ale jejích kvalit v mnoha ohledech zdaleka nedosahuje.

Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

Kurt Vonnegut, Jr.

Jatka č. 5 – Slaughterhouse-Five – 1969

Kniha se v několika rovinách zabývá vybombardováním Drážďan. Nejprve autor osvětlí okolnosti a těžkosti vzniku knihy, vypovídá o tom, jak je nesnadné něco smysluplného o takovém masakru vůbec napsat.

Dále následuje vyprávění o Billym Pilgrimovi, který také zažil nálet na Drážďany a který skáče v čase sem a tam, prožívá znovu a znovu různé okamžiky svého života. Jeho vyprávění se dá pojmout také jako výplod choré mysli, která se pod nátlakem okolností nakonec zhroutila – je to asi logičtější, nicméně je nutno podotknout, že pro vyznění příběhu je to celkem vzato jedno.

Billy jednak vypráví o hrůzných zážitcích z války, jednak o svém životě po válce, kdy propadl existenciální krizi a nakonec mu dost možná přeskočilo – začne totiž vyprávět světu o svých cestách s ufony na jejich planetu Tralfamador. Tito ufoni neuznávají svobodnou vůli, protože dokáží vidět i do čtvrté dimenze, tj. času – okamžiky tak prožívají všechny naráz, vše je dané.

Příběh se nedá bohužel o moc lépe popsat, protože není celistvý, nevede k pointě, spíše svou obnažeností a neukotveností ještě podtrhuje absurdnost válečného násilí a lidské existence vůbec. Myšlenky v knize jsou spíše náhodně poskládané, sem tam vyzní silně, sem tam ne, nicméně z celého díla čiší především němé zděšení vedoucí až k rezignované apatii.

S touto smířeností s osudem a absencí jeho logiky ladí oblíbená věta knihy „tak to chodí“. V několika prvních případech z ní běhá mráz po zádech, v dalších z ní vyvěrá hluboce lidská pravda, ale s dalšími a dalšími opakováními začíná pomalu iritovat; skutečně by toto motto nemuselo být na každičké stránce.

Vypravěčský styl mě také trochu zklamal. Od Vonneguta jsem četl dříve „Kolíbku“, kterou jsem prolétl na jeden zátah. „Jatka č. 5“ jsou mnohem kostrbatější, což je asi také dáno samotnou látkou, ale prostě příjemné a svižné čtení to není.

Celkový dojem je tak poněkud rozpačitý. Jednak na knihu pro absenci pointy či skutečného příběhu asi brzy zapomenete, jednak se ani moc dobře nečte. Na druhou stranu její poselství je silné, připomíná svým námětem a groteskností Hellerovu „Hlavu XXII“, ale jejích kvalit v mnoha ohledech zdaleka nedosahuje.