Charlotte
Brontëová
Jana Eyrová –
Jane Eyre – 1847
Jana Eyrová,
jejíž nemajetní rodiče oba zemřeli, vyrůstá v rodině své zámožné
tety. Ta ji však nenávidí a malá Jana strádá. Když ji později pošlou
do školy, který nemá daleko do koncentračního tábora, Jana si stejně
alespoň duševně polepší.
Když dospěje,
najde si práci jako vychovatelka u pana Rochestera, poněkud
svérázného šlechtice. Ačkoliv je nehezký a pánovitý, Jana se do něj
brzy zamiluje. Její společenské postavení jí však brání byť jen
doufat. Rochester se však do ní zamiluje možná ještě více a chce se
s ní oženit. Bohužel se do cesty jejich štěstí postaví drobná
maličkost – Rochester už je ženatý, byť jeho žena je šílené,
všezapalující cosi s mozkem paviána po lobotomii.
Jana nechce s Rochesterem
vůbec zůstat, protože jí to přijde nemravné, a utíká kamsi pryč.
Bloumá krajem a polomrtvá se zhroutí před domem hluboko v lesích.
Jaké to překvapení, že z jeho obyvatel, kteří se Jany ujmou a
zachrání jí život, se později vyklubou její zapomenutí příbuzní. A
to ještě umře strýček v cizině a všichni jsou najednou bohatí.
Jana se později
vrací podívat za Rochesterem, protože se jí po něm moc stýská.
Zjišťuje, že jeho šílená žena nakonec podpálila celé sídlo a při
požáru sama zemřela. Rochester byl těžce zraněn a oslepl. Jana mu
padá do náruče a Rochester ani nechce věřit svému štěstí. Později
dokonce začne na jedno oko trochu vidět. A jako by tomu nebylo dost,
prý na tom má slušný podíl i Bůh.
Nevím, jak se mi
to daří, že jsem si už podruhé vybral na zimní prázdniny knihu,
která mě totálně otrávila. Minule to byla „Paní Bovaryová“,
tentokrát „Jana Eyrová“. Nicméně nutno přiznat, že první kniha byla
sice nudná, ale celkem hluboká, druhá zase mělká až prostoduchá, ale
celkem čtivá, takže o úplné fiasko se nejedná ani v jednom případě.
„Jana Eyrová“
začíná nadějně. Dokud se děj odehrává v dětských letech, dokáže
s Janou člověk cítit a vyprávění zde ještě působí souvisle a
smysluplně. Bohužel, postupně přibývá dějových pseudozápletek a
rozuzlení, jimž vrcholí náhodné objevení příbuzných. V takových
okamžicích má člověk chuť přiložit knihu do kamen. Kdyby závěr knihy
trochu napravil pošramocený dojem z přihlouplosti dějových
peripetií, pravděpodobně by tento komentář nebyl tak žlučovitý; ale
ten nabízí jen otravnou víru v Boží prozřetelnost a spravedlnost,
což už je poslední hřebíček do rakve.
Ne že by kniha
neměla i světlejší stránky, stále je to docela příjemné čtení, byť
k uzoufání pomalé, ale celkem napínavé a poutavé, vkusné, pro děti –
především ženského pohlaví – pravděpodobně nezávadné. Dokonce
obsahuje i pár hlubších míst a úvah, byť spíše nakousnutých jako
problém, než že by podávala řešení. Nicméně celkový dojem je
prachbídný a člověka zamrzí, že něco takového může být literární
klasikou.