Čtenářský deník

	Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež
Home Čtenářský deník Maturitní otázky Jiné materiály Odkazy Guestbook E-mail	Richard Matheson Já, Legenda – I Am Legend – 1954 Robert Neville je dost možná posledním člověkem, který přežil upíří apokalypsu. Zhoubná nákaza postupně přivedla do komatózního stavu většinu populace, přičemž po smrti se tito vrací v ještě hrozivější podobě. Nevilla nákaza připravila o ženu a dceru, jejichž ztrátu jen velmi těžce nese. Další tři roky žije Neville poustevničím životem, opevní svůj dům, přes noc odolává útokům upírů, zatímco přes den obchází okolí a upíry likviduje. Přes počáteční deprese, nesnesitelnou osamělost a sexuální frustraci najde jakousi úlevu ve vědeckém přístupu a provádění experimentů na polapených upírech. Nereálná naděje na veselejší život mu svitne ve chvíli, kdy k jeho domu zabloudí živoucí pes – než jej však dokáže ochočit, je ten také nakažen a brzy umírá. Podobná situace se opakuje v závěru se ženou Ruth – Neville ani nemůže věřit, že by mohla být skutečně živá, byť se snaží této iluzi uvěřit tak dlouho, jak to jen jde. Ukáže se však, že Ruth je ve skutečnosti „vyléčeným“ upírem, členkou nové rasy, která se naučila s nákazou žít a jejíhož manžela Neville nedávno při svých výpravách odpravil. Neville je z pohledu nové společnosti masovým vrahem – v závěru knihy je zatčen a má být veřejně popraven před vyděšenými davy. Díky Ruth, která k němu přese všechno cítí jisté sympatie, však může alespoň zemřít s jistou důstojností o samotě. „Já, Legenda“ je krátká novela kombinující prvky příběhů o izolaci jedince od společnosti (typu Robinson Crusoe) s prvky tradičního hororu (např. Drákula), přičemž výsledkem je velice silný příběh, který je na jednu stranu důvěrně známý, ale na druhou stranu překvapí neotřelým pohledem na problematiku a syrovou realističností jak po stránce technické, tak po stránce psychologického stavu hlavní postavy. Vypravěčský styl je čistý, strohý, úsporný – přitom to, co zůstává nevyřčeno mezi jednotlivými událostmi v knize, pak působí tím děsivěji. Kniha pro mne byla velmi příjemným překvapením (vyplatí se také upozornit, že se stejnojmenným filmem má pramálo společného, v podstatě jen kulisy) a rozhodně se jedná o dílo, které se člověku z paměti jen tak nevypaří.

Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

Richard Matheson

Já, Legenda – I Am Legend – 1954

Robert Neville je dost možná posledním člověkem, který přežil upíří apokalypsu. Zhoubná nákaza postupně přivedla do komatózního stavu většinu populace, přičemž po smrti se tito vrací v ještě hrozivější podobě. Nevilla nákaza připravila o ženu a dceru, jejichž ztrátu jen velmi těžce nese.

Další tři roky žije Neville poustevničím životem, opevní svůj dům, přes noc odolává útokům upírů, zatímco přes den obchází okolí a upíry likviduje. Přes počáteční deprese, nesnesitelnou osamělost a sexuální frustraci najde jakousi úlevu ve vědeckém přístupu a provádění experimentů na polapených upírech. Nereálná naděje na veselejší život mu svitne ve chvíli, kdy k jeho domu zabloudí živoucí pes – než jej však dokáže ochočit, je ten také nakažen a brzy umírá.

Podobná situace se opakuje v závěru se ženou Ruth – Neville ani nemůže věřit, že by mohla být skutečně živá, byť se snaží této iluzi uvěřit tak dlouho, jak to jen jde. Ukáže se však, že Ruth je ve skutečnosti „vyléčeným“ upírem, členkou nové rasy, která se naučila s nákazou žít a jejíhož manžela Neville nedávno při svých výpravách odpravil. Neville je z pohledu nové společnosti masovým vrahem – v závěru knihy je zatčen a má být veřejně popraven před vyděšenými davy. Díky Ruth, která k němu přese všechno cítí jisté sympatie, však může alespoň zemřít s jistou důstojností o samotě.

„Já, Legenda“ je krátká novela kombinující prvky příběhů o izolaci jedince od společnosti (typu Robinson Crusoe) s prvky tradičního hororu (např. Drákula), přičemž výsledkem je velice silný příběh, který je na jednu stranu důvěrně známý, ale na druhou stranu překvapí neotřelým pohledem na problematiku a syrovou realističností jak po stránce technické, tak po stránce psychologického stavu hlavní postavy. Vypravěčský styl je čistý, strohý, úsporný – přitom to, co zůstává nevyřčeno mezi jednotlivými událostmi v knize, pak působí tím děsivěji.

Kniha pro mne byla velmi příjemným překvapením (vyplatí se také upozornit, že se stejnojmenným filmem má pramálo společného, v podstatě jen kulisy) a rozhodně se jedná o dílo, které se člověku z paměti jen tak nevypaří.