Dan Brown
Inferno –
Inferno – 2013
Robert Langdon se probouzí v nemocnici se střelnou ranou na hlavě.
Zjišťuje, že se jej kdosi snaží zabít, ale netuší proč – ztratil
totiž krátkodobou paměť. Langdon se tak na útěku postupně snaží
rekonstruovat události předchozích dnů. Jediné vodítko, které má, je
tajemná hádanka ukrytá na pozměněné reprodukci Boticelliho obrazu.
Tím
se postupně rozbíhá dešifrování hádanek, které pološílený
multimiliardář (a novopečený sebevrah) Zobrist bůhvíproč ukryl
zrovna na taková místa, aby Langdon proběhl snad všemi turistickými
atrakcemi Florencie, Benátek a Istanbulu. Langdon postupně zjišťuje,
že Zobrist pravděpodobně stvořil smrtelný mor, který chce vypustit
do světa, protože se hrozí důsledků přelidnění planety. Jako jediná
cesta se tak jeví razantní osekání její populace.
Langdon dále zjišťuje, že celá epizoda se ztrátou paměti na něj byla
narafičena, protože se jej snažilo zneužít tajemné Konsorcium, tajná
služba, kterou si Zorbist najal, zatímco agenti, před kterými celou
dobu prchal, patří k WHO, které Langdon původně přijel pomoci.
Konsorcium se však Zobristových plánů v průběhu děje také zhrozí a
nakonec všichni tak nějak táhnou za jeden provaz (až na to, že
Konsorcium za odměnu skončí ve vězení).
Langdon se konečně dopátrá místa, kam hádanky směřují, jen aby
zjistil, že mor byl vypuštěn již před týdnem. Nicméně ukáže se, že
ve skutečnosti jde o jakýsi vir, který „pouze“ způsobuje neplodnost
u náhodné třetiny populace. Následuje akademická čtvrthodinka debat,
jestli situace spíš civilizaci uškodí, nebo prospěje, čímž kniha
také končí.
„Inferno“ je zatím poslední přírůstek mezi dobrodružství populárního
Roberta Langdona. Z mechanického hlediska je to už několikátý
Brownův plagiát sebe sama – první kapitola = záhadná smrt,
následující hektické tempo zastírající nelogičnost děje, nečekaný
zvrat o 180 stupňů s dalším zvratem o dalších 90 stupňů za rohem.
Pokud chcete knihu číst pro literární povznesení, tak pláčete na
špatném hrobě.
Hlavním prvkem a atraktivním tahákem jsou historické kulisy
Brownových románů. Nicméně jsou stále jen tím – kulisami. Langdon se
tváří jako Indiana Jones, ale bohužel jím není a ani v rámci svých
příběhů být nemůže. Langdon řeší hádanky s historickým podtextem,
ale vymyšlené dnešními šílenci; pokud by je tito šílenci kreslili do
pornočasopisů, na děj by to nemělo žádný dopad, nicméně na marketing
knihy jistě ano. Prolnutí dějové roviny a historických prvků je tedy
stále násilné, byť zde alespoň Dantova Božská komedie funguje jako
jistá paralela šílených spádů hlavního padoucha.
Čím
tedy „Inferno“ vlastně je? Ačkoliv se to na první pohled zdá
zvláštní, jedná se v podstatě o obyčejnou bondovku (nebo chcete-li
špionážní thriller, ale to zní až příliš vznešeně a člověk by
neoprávněně očekával jistou míru sofistikovanosti) říznutou techno-thrillerem
ve stylu Michaela Crichtona (pravda, po lehké lobotomii, ale přesto
úvahy o přelidněnosti země nepůsobí ploše a Brownovi se minimálně v
kontextu děje možná až příliš daří přetáhnout čtenářovy sympatie na
stranu Zobrista a jeho moru).
Jistou odbočku si zaslouží zvraty v knize, které jsou jedním slovem
retardované. Brown si dokázal dobře pohrát s vlastním stylem – úvod
knihy působí velice strojeně jak kulisová pohádka, nicméně čtenář
přistupuje na to, už když knihu otevírá, že nebude číst Shakespeara,
ale zábavný brak; načež se mu Brown vysměje s tím, že mu mělo dojít,
že nečte až takový brak a že všechno skutečně nastrojené bylo.
Alternativní vysvětlení událostí je bohužel násilné a strojené ještě
více, především pokud si domyslíme, jak účelovou selekci rozhovorů
postav atp. musel Brown použít, jen aby udržel křehkou iluzi
pohromadě a následně mohl vytáhnout z rukávu svůj slavný dějový
zvrat.
I
když to možná po rozboru výše může vypadat zvláštně, Inferno je
zábavná a příjemná kniha, kterou jsem četl s potěšením. Tempo je
adrenalinové, historické kulisy zajímavé – a co na tom, že s dějem
nesouvisí. Dokonce i závěr knihy, kde se vše oproti očekávání
nevrací do starých kolejí, čtenáře mile překvapí. Stylem se
„Inferno“ pravděpodobně nejvíce podobá „Andělům a démonům“ a
zaostává za nimi snad jen svou neoriginalitou v rámci brownovského
mustru. Rozhodně se tak jedná o krok směrem vzhůru oproti předchozí
nudné demenci „Ztraceného symbolu“. Jen si buďte vědomi toho, že to,
co kupujete, není to, co Brown tvrdí, že prodává.