Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

 

Home

Čtenářský deník

Maturitní otázky

Jiné materiály

Odkazy

Guestbook

E-mail

 

Dan Brown

Inferno – Inferno – 2013

 

            Robert Langdon se probouzí v nemocnici se střelnou ranou na hlavě. Zjišťuje, že se jej kdosi snaží zabít, ale netuší proč – ztratil totiž krátkodobou paměť. Langdon se tak na útěku postupně snaží rekonstruovat události předchozích dnů. Jediné vodítko, které má, je tajemná hádanka ukrytá na pozměněné reprodukci Boticelliho obrazu.

            Tím se postupně rozbíhá dešifrování hádanek, které pološílený multimiliardář (a novopečený sebevrah) Zobrist bůhvíproč ukryl zrovna na taková místa, aby Langdon proběhl snad všemi turistickými atrakcemi Florencie, Benátek a Istanbulu. Langdon postupně zjišťuje, že Zobrist pravděpodobně stvořil smrtelný mor, který chce vypustit do světa, protože se hrozí důsledků přelidnění planety. Jako jediná cesta se tak jeví razantní osekání její populace.

            Langdon dále zjišťuje, že celá epizoda se ztrátou paměti na něj byla narafičena, protože se jej snažilo zneužít tajemné Konsorcium, tajná služba, kterou si Zorbist najal, zatímco agenti, před kterými celou dobu prchal, patří k WHO, které Langdon původně přijel pomoci. Konsorcium se však Zobristových plánů v průběhu děje také zhrozí a nakonec všichni tak nějak táhnou za jeden provaz (až na to, že Konsorcium za odměnu skončí ve vězení).

            Langdon se konečně dopátrá místa, kam hádanky směřují, jen aby zjistil, že mor byl vypuštěn již před týdnem. Nicméně ukáže se, že ve skutečnosti jde o jakýsi vir, který „pouze“ způsobuje neplodnost u náhodné třetiny populace. Následuje akademická čtvrthodinka debat, jestli situace spíš civilizaci uškodí, nebo prospěje, čímž kniha také končí.

 

            „Inferno“ je zatím poslední přírůstek mezi dobrodružství populárního Roberta Langdona. Z mechanického hlediska je to už několikátý Brownův plagiát sebe sama – první kapitola = záhadná smrt, následující hektické tempo zastírající nelogičnost děje, nečekaný zvrat o 180 stupňů s dalším zvratem o dalších 90 stupňů za rohem. Pokud chcete knihu číst pro literární povznesení, tak pláčete na špatném hrobě.

            Hlavním prvkem a atraktivním tahákem jsou historické kulisy Brownových románů. Nicméně jsou stále jen tím – kulisami. Langdon se tváří jako Indiana Jones, ale bohužel jím není a ani v rámci svých příběhů být nemůže. Langdon řeší hádanky s historickým podtextem, ale vymyšlené dnešními šílenci; pokud by je tito šílenci kreslili do pornočasopisů, na děj by to nemělo žádný dopad, nicméně na marketing knihy jistě ano. Prolnutí dějové roviny a historických prvků je tedy stále násilné, byť zde alespoň Dantova Božská komedie funguje jako jistá paralela šílených spádů hlavního padoucha.

            Čím tedy „Inferno“ vlastně je? Ačkoliv se to na první pohled zdá zvláštní, jedná se v podstatě o obyčejnou bondovku (nebo chcete-li špionážní thriller, ale to zní až příliš vznešeně a člověk by neoprávněně očekával jistou míru sofistikovanosti) říznutou techno-thrillerem ve stylu Michaela Crichtona (pravda, po lehké lobotomii, ale přesto úvahy o přelidněnosti země nepůsobí ploše a Brownovi se minimálně v kontextu děje možná až příliš daří přetáhnout čtenářovy sympatie na stranu Zobrista a jeho moru).

            Jistou odbočku si zaslouží zvraty v knize, které jsou jedním slovem retardované. Brown si dokázal dobře pohrát s vlastním stylem – úvod knihy působí velice strojeně jak kulisová pohádka, nicméně čtenář přistupuje na to, už když knihu otevírá, že nebude číst Shakespeara, ale zábavný brak; načež se mu Brown vysměje s tím, že mu mělo dojít, že nečte až takový brak a že všechno skutečně nastrojené bylo. Alternativní vysvětlení událostí je bohužel násilné a strojené ještě více, především pokud si domyslíme, jak účelovou selekci rozhovorů postav atp. musel Brown použít, jen aby udržel křehkou iluzi pohromadě a následně mohl vytáhnout z rukávu svůj slavný dějový zvrat.

            I když to možná po rozboru výše může vypadat zvláštně, Inferno je zábavná a příjemná kniha, kterou jsem četl s potěšením. Tempo je adrenalinové, historické kulisy zajímavé – a co na tom, že s dějem nesouvisí. Dokonce i závěr knihy, kde se vše oproti očekávání nevrací do starých kolejí, čtenáře mile překvapí. Stylem se „Inferno“ pravděpodobně nejvíce podobá „Andělům a démonům“ a zaostává za nimi snad jen svou neoriginalitou v rámci brownovského mustru. Rozhodně se tak jedná o krok směrem vzhůru oproti předchozí nudné demenci „Ztraceného symbolu“. Jen si buďte vědomi toho, že to, co kupujete, není to, co Brown tvrdí, že prodává.