Homér
Ílias – Ιλιάδα –
Iliad – kolem 8. století př. n. l.
Epos začíná
roztržkou mezi výtečným válečníkem Achillem a řeckým vládcem
Agamemnonem. Ten totiž rekovi odebral ukořistěnou dívku jako náhradu
za jinou, které byl nucen se vzdát. Achilleus to cítí jako urážku a
odmítne dále bojovat v trojské válce, která již probíhá přes devět
let.
Bez Achilla však
řecká vojska začínají prohrávat a trojská armáda, vedená nebojácným
Hektorem, se dostane na dosah řeckých korábů. Trójané jsou však
odraženi zpět k městu včasným zásahem Achillova přítele Patrokla,
který s rekovým svolením vede do bitvy jeho vojáky.
Patroklos je
však Hektorem v boji zabit, což Achilla rozzuří tak, že konečně
přijímá Agamemnonovu nabídku k smíru (četné omluvné dary a odňatou
otrokyni) a vyráží do boje. Zažene Trojany až do města a pod
hradbami zabíjí i samotného Hektora. Jeho mrtvolu vláčí den co den
za vozem, až jej král Priamos nakonec prosí, aby mu ji za velké
výkupné vydal. Achilleus souhlasí a Hektor je v Tróji slavnostně
pohřben.
„Ílias“ je
rozhodně jiná, než by člověk očekával. Příběh je v podstatě výsek
z trojské války, zobrazující jen pár dní ze závěru dobývání (ale bez
samotného dobytí, což už je znatelnější šok), zaměřená především na
Achillův příběh (opět bez začátku i konce, byť ten je aspoň
naznačen). Chybí tradiční rekvizity jako trojský kůň či Achillova
pata, které jsou často automaticky – a mylně – Iliadě přisuzovány.
Další
překvapivou složkou je vliv Bohů. Ten tu sice je, dokonce častý a
všudypřítomný, ale dá se interpretovat metaforicky jako přelévání
štěstěny a zobrazení jistého vyššího řádu a také jako umělecká
kudrlinka postavená nad monotónním válčením. Každopádně se však dá
vypustit, aniž by příběh utrpěl, takže spíše než mýty a legendy
připomíná epos zárodek antické tragédie.
Nicméně co se
samotného čtení týče, to již taková sláva není. Začátek je až
nečekaně svižný, příběh začíná za pochodu a čtenář se dozvídá fakta
z minulosti postupně, kdy jsou zrovna třeba. Poté však následuje
ubíjející výčet vojáků na obou stranách připomínající svou
záživností Zlaté stránky. Když se do sebe armády konečně pustí,
čtenář lehce pookřeje a chvíli si užívá naturalistickou řež.
Bohužel, brzy se boje stanou značně schematickými, hrdinové
neumírají, jednorázové postavy ano, tři sta stran téhož a nuda se
nevyhnutelně dostavit musí.
Najednou však
nastane zlom, kdy se děj opět stočí k Achillovi a dojde k nejsugestivnější
chvíli celého eposu – střetu Hektora a Achilla. Váhání reka Hektora,
má-li se stáhnout po prohrané bitvě za brány, jeho strach z Achilla,
to vše je vykresleno nesmírně působivě a epos zde jednoznačně
vrcholí. Poté ještě následuje nepříliš smysluplná vsuvka v podobě
podivné verze olympijských her v řeckém táboře a závěrečné odevzdání
Hektorova těla otci.
Jaký je tedy
celkový dojem? Nemá smysl zastírat, že „Ílias“ je nudné čtení, které
by mohlo být pětkrát kratší, aniž by utrpělo na kvalitě. Nicméně
rozhodně je to také čtení velmi zajímavé, které poskytuje obraz o
rané řecké literatuře – a také o originální verzi světoznámého
příběhu.