George R. R.
Martin
Hostina pro
vrány – A Feast for Crows – 2005
„Hostina pro
vrány“ je čtvrtým dílem knižní ságy Píseň ledu a ohně. Příběh tak
bezprostředně navazuje na události „Bouře mečů“. Tentokráte však
sledujeme osudy jen několika vybraných postav; na ostatní dojde až v
dalším pokračování.
Cersei po vraždě
Tywine kraluje jako Tommenova regentka a dělá jednu chybu za druhou,
zatímco se sama čepýří, jak se jí vše daří. Kvůli jejím pletichám se
k moci dostanou náboženští fanatici, kteří nakonec uvězní i samotnou
Cersei.
Jaime je
jednoznačně nejsympatičtějším i nejzábavnějším hrdinou dílu – jeho
charakter má po ztrátě jedné ruky překvapivě více odstínů i hloubky,
provede čtenáře válkou rozvráceným světem a dozvíme se chybějící
střípky z nedokončených dějových linek z minula. Jeho příběh vrcholí
diplomatickým pokořením Riverrunu.
Tradičně nudná
je Arya, která v Braavosu trénuje umění mužů bez tváře a snaží se
tak nějak najít místo ve světě. Podobně nezáživné je i putování Sama
do Citadely, kterému po cestě zemře stoletý mistr Aemon a vlastně se
nic nedozvíme. Zábavnější, ale podobně bezcílné je pátrání Brienne
po Sanse; Brienne nakonec končí v zajetí zmrtvýchvstalé Catelyn
Stark a má být popravena. Sansa samotná zatím trčí v Eyrie, kde
čeká, až se dají do pohybu Littlefingerovi spády.
Celkem podrobně
jsou také vykresleny události v Dornu, kde se místní princezna snaží
korunovat jako vládce Myrcellu, jen aby její konspirace byla krvavě
potlačena a čtenář se dozvěděl, že původním plánem Dornu bylo
Lannistery porazit a korunovat jako právoplatné vládce zbývající
Targaryeny.
Po událostmi
nabitém třetím díle jsem celkem pochyboval, jestli se Martinovi může
podařit vůbec nastavenou laťku ještě překonat. A kupodivu se o to
ani nepokusil, naopak celkem logicky sbírá zbytky přeživších z
minulého dílu, přivádí nové postavy, znovu buduje napětí a
rozestavuje figurky na šachovnici.
Trochu nevděčný
je výběr postav, kde většina zábavných zůstala v zásobě do dalšího
pokračování (kromě ultranudného Brana, na kterého se můžeme ještě
„těšit“). Tempo je pak vcelku vyklidněné, a byť je kniha o něco
kratší než její předchůdce, co do zapamatovatelných událostí je
dosti pustá.
Jakkoliv výtky
výše mohou nasvědčovat, že je „Hostina pro vrány“ klopýtnutím v
sérii, není tomu tak. Pořád se čte skvěle, literárně je zase o něco
zdařilejší a předzvěst věcí příštích dává slibovat mnohé. Jen to je
prostě ten díl, kde se nic pořádného nestalo. O jeho kvalitách tedy
rozhodne paradoxně hlavně to, co z pečlivě připravených konfliktů
vytěží Martin v budoucnu.