Jack Thorne, J.
K. Rowlingová, John Tiffany
Harry Potter a
Prokleté dítě – Harry Potter and the Cursed Child – 2016
Harry Potter
sice zvítězil nad Voldemortem, nicméně výchova vlastních dětí není
o moc snazší. Zatímco starší syn James je celkem bezproblémový
(resp. ve hře prakticky není), mladší Albus si k otci cestu najít
neumí. A když vyrazí do Bradavic, skončí dokonce ve Zmijozelu, kde
si je schopen najít jen jediného kamaráda, a to zrovna syna Draca
Malfoye, Scorpia.
Z toho Harry
evidentně moc velkou radost nemá, ale jakékoliv, byť dobře míněné
pokusy o sblížení se synem většinou vedou k fiasku. To však není
jediný Harryho problém – temné síly se znovu probouzejí, ozývat se
začne dokonce i Harryho i pověstná jizva. Nemluvě o výčitkách z
minulosti – otec Cedrica Diggoryho Harryho opakovaně viní ze synovi
smrti a Harry si ji také nedokáže přestat vyčítat, jakkoliv za ni
doopravdy nemohl.
Když je nastolen
tento výchozí stav, začíná se odehrávat vlastní (relativně strohý)
příběh, který se točí kolem obraceče času. Albus se rozhodne vrátit
se Scorpiem v čase a zachránit Cedrica. Což se jim nejprve nepodaří
a jen trochu pokřiví současnost (aneb Ron si například nevezme
Hermionu), takže se pokusí o zásah další, kterým sice Cedrica
zachrání, ale přivedou zpět také Voldemorta a všechny padouchy.
Harry je mrtvý, Albus nenarozený a poslední nadějí je Scorpius.
V celkem
depresivní a akční pasáži nalezne Scorpius pomoc u Snapea, který se
opět zhostí role hrdiny (tentokráte mnohem otevřeněji) a podaří se
mu vrátit Scorpia v čase a negovat jeho předchozí zásahy. Přítomnost
se vrací do normálu, z pozadí však vystupuje Voldemortova dcera
Delphi, která je nadšena jejich zkušenostmi a chce obdobným způsobem
přivézt zpět svého otce. Odtáhne Albuse i Scorpia zpět do minulosti,
překvapivý zásah Cedrica však její plány zhatí; Delphi se tak vrací
v minulosti ještě hlouběji do doby, kdy se narodil Harry, aby
zabránila Voldemortovi v útoku, při kterém ztratil většinu své moci.
Z budoucnosti však zrovna dorazí parta hlavních hrdinů včetně nyní
již zjihlého Draca a společnými silami Delphi přemohou.
„Harry Potter a
Prokleté dítě“ není regulérní osmý díl knižní ságy, ale pouze scénář
k divadelní hře. Nicméně v příběhu ságy pokračuje hra chronologicky,
a trochu tak odstraňuje pachuť sentimentálního patosu, který
zanechal na svých posledních stranách díl sedmý. Hodnocení kvalit
scénáře je však poněkud složitější.
Jelikož se jedná
o divadelní hru a jelikož vlastní psaní neobstarávala Rowlingová
(která je podepsaná pod spolutvorbou příběhu), je scénář od
stylistiky knih citelně odlišný. Je to dáno samozřejmě také posunem
v čase – hrdinové už jsou dospělí a řeší spíše vztahové problémy než
složité kletby a artefakty. Jazyk je spíše strohý, věcný a celkově
jaksi více (feministky prominou) mužský. Příjemně břitký je zejména
slovní humor, kdy se postavy špičkují – nejvděčnější je pak postava
chronicky úzkostlivého Scorpia, který v závěsu za Albusem odevzdaně
glosuje každou jeho hrdinskou pitominu.
Kupodivu
kvalitně jsou zobrazena i těžší nosná vztahová témata – Harry se
trápí v roli otce a Albus se těžce vyrovnává s odkazem slavného
rodiče, který na něj klade očekávání tak přehnaná, že jim ani není
možné dostát. Mám k tomu však jednu dosti podstatnou výtku – ačkoliv
jde o text inteligentní a zajímavý, potterovská mytologie je na něj
naroubovaná poněkud násilně a nesoudržně. Dobrodružný příběh (silně
derivativní a v jádru nesmyslný, byť divácky vděčný, viz níže) si
jede po své ose, vztahová linka také a vlastně se navzájem
nepotřebují. Nepůsobí jako jedno propojené dílo, ale spíše jako
sartrovské komorní drama zkřížené s pestrým pozlátkem světa čar a
kouzel.
Účelovost trčí i
ze základního konceptu příběhu, a to stroje času. Nechápejte mě
špatně, jako berlička to funguje dobře a umožní na jevišti oživit
okamžiky z populární ságy, aniž by byl jakkoliv dotčen knižní kánon
a fanoušci se museli bouřit. Ani není problém v tom, že by příběh
nebyl poutavý či nepůsobil dostatečně „potterovsky“. Ale proč si pro
fantasy příběh někdo vybere koncept vytržený ze scifi, natož podaný
s notnou dávkou debility, mi asi nikdo nevysvětlí. Vracení času
působilo směšně už v samotné knize (stihnout padesát volitelných
předmětů za semestr je určitě legitimní důvod k pokřivení
časoprostoru) a dalo vzniknout mnoha parodickým videím. Přesto po
něm autoři znovu sáhli bez sebemenší snahy o jakoukoliv logiku
cestování časem či alespoň soudržnost vnitřních pravidel je
neomluvitelně hloupé. Postavy se vrací v čase, nicméně čas běží
někdy i paralelně v budoucnosti, někdy doplyne do současnosti a
teprve se efekt projeví; cestovatelé časem někdy v minulosti narazí
na sebe sama, někdy se vrátí do změněné přítomnosti, ale se svými
vzpomínkami, které vůbec nereflektují jejich „skutečnou“ minulost
v dané realitě atp. Bez nadsázky snad ještě nebylo cestování časem
zpracováno hloupěji.
Nicméně přes
hořekování nad logičností „Harry Potter a Prokleté dítě“ jako
divadelní hra funguje. Repliky jsou dobře napsané, příběh umožní
reminiscenci na známé postavy, místa i události a zobrazená vztahová
témata působí promyšleně a dospěle. Je to slepenec trochu zvláštní,
ale v zásadě svižný a uspokojivý. Regulérní kniha by však potěšila
rozhodně více.